Jan Burian: člověk, který se diví


Písničkář, básník, spisovatel, novinář, cestovatel nebo protagonista několika televizních pořadů. To vše jsou povolání, která by musel Jan Burian nacpat do příslušné kolonky každé úřední žádosti. Muž vyhraněných názorů, přesto schopný milé a příjemné diskuse nad šálkem kávy v cukrárně.
  


Má samec klokana kapsu?

Hmm..Tak to nevím. Asi ne.


Proč si to myslíte?

Samec je na kapsu moc velký macho. I když možná, že ji má. Samotného by mě to zajímalo.


Vy se hodně zabýváte tím, co spojuje či rozděluje pohlaví u lidí.. Lákalo by Vás třeba stát se na jeden den ženou a mít kapsu?

Určitě.


A co byste si chtěl nejvíc vyzkoušet?

Moje manželka odjela nedávno na lékařský kongres do Ameriky, a tak jsem byl na dva měsíce na mateřské dovolené, takže by se dalo říct, že jsem si to už zkusil. A není to nic lehkého. Je to spousta práce a zodpovědnosti. Jinak jestli myslíte nějaký sexuální věci, tak to asi nic. Mě se chlapi nelíbí.


Jste idealista?

K idealismu mám dost daleko, ale na druhou stranu jsem člověk, kterej se nechává překvapovat. Diví se. Chodí a diví se. To myslím, že je na tom životě nejlepší.


...Pak je třeba ještě nejlepší, když o tom divení se člověk něco napíše, tak aby z toho měli něco i ostatní...

Nejlepší je psaní samotný. Je to úžasná práce, když něco dáváte na papír, formulujete věty a myšlenky, který před sebou vidíte. Ale na druhou stranu je to hrozně nejistý a je to velký dobrodružství, jestli se vám vůbec něco povede napsat a jestli to bude mít smysl v konkurenci těch asi milionu knih, který už byly napsaný. Takže je otázka, jestli má smysl psát z jiných důvodů, než je nějaký vlastní uspokojení ze psaní.


Jak vy sám vlastně tvoříte? Máte nějaké oblíbené místo, čas nebo prostředí?

To ne. Mě představa, že jako takzvaně "píšu" připadá hrozně komická. Mám rád kavárny a hospody, kde je takovej neosobní šum, kde je hodně lidí a nikdo vás neotravuje. Někdy péu i třeba v takovejch chvílích, jako když čekám na mojí ženu, až přijede tramvají. Člověk si tak hraje. Vůbec to nemá co dělat s tvorbou, jak si člověk představuje, že se v županu v noci přesně v jednom místě zamyslím a něco napéu. To bych si musel připadat strašně legrační.


Nedávno jste uváděl v televizi slavnostní vyhlášení cen Magnesia Litera. Byl jste nervózní? Jak se připravujete na takovou velkou akci?

To bych vám asi neměl ani říkat. Snažím se to dělat programově amatérsky. To neznamená, že to budu schválně kazit, ale že to bude přirozenej večírek. Nesnáším takový ty moderátorský finty. Mě teď jeden moderátor vzkázal, že se mám naučit jeho profesi, ovšem já si právě myslim, že není takovej problém se naučit, jak správně formulovat a tak dále, ale problém je zachovat normální příjemnou atmosféru. A to si myslím, že je tam můj největší úkol. Aby ty lidi přišli a měli pocit, že to je normální večer. Že to není ta televize, která je samozřejmě všem nepříjemná.


A co čtete momentálně Vy?

Je to taková "bulvární filosofie". Autor tam vysvětluje pro laiky různé filosofické otázky, jako jestli existuje Bůh a podobně.

  
Existuje Bůh? Ano nebo ne?

Na to se nedá odpovědět. Takhle já o tom nepřemýšlím. Pro mě je důležitá určitá víra, bez které vím, že bych asi ráno ani nedokázal vstát z postele.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuju, jak jsme tady na světě krátce, takže dost nechápu lidi, co se vážou třeba na peníze. Ale ne aby si za ty peníze něco koupili, ale prostě jen aby je měli. Vydělávají si je do hrobu. Je to asi určitý měřítko úspěchu. Měří život penězma.


Jste mimo jiné velkým fanouškem dánského básníka Beny Andersena. Máte nějaký oblíbený citát?

První budou poslední. Poslední budou první. Ale co my ostatní? To je takový jeho motto.


Co přesně se vám na něm tak líbí?

On není žádný takzvaný elitář. Je srozumitelný v různých rovinách pro různý vrstvy lidí, což je na něm hrozně zvláštní a když čtete třeba po stý ty jeho věci, tak pořd nacházíte nový a nový vzkazy a souvislosti. Takže on je hodně intelektuální, ale při tom je velmi prostej a to se mi strašně líbí.


Jedl jste někdy v McDonaldu?

Jedl. Občas si tam zajdu na kafe. Já nejsem žádný za každou cenu nekonzumní člověk. Zrovna proti McDonaldu nic nemám. Lepší než se nechat okrást tady naproti v bufetu a ještě k tomu vlastníma lidma.


Byla by to póza? ..Nechodit do McDonaldu?

To by byla póza.


Prý každý rok děláte průvodce na zájezdech na Island. Pojedete letos zase?

Ano, už máme vyprodané tři zájezdy, což je docela dobrý na to, že je to dost drahý.


Co vás na Island, kromě přírody, která je tam určitě úžasná, tak přitahuje?

Asi to, že je tam málo věcí. Tady, když se podíváte z okna tak spatříte ten zmatek. Tramvaje, auta a to všechno. To tam není. Tam jen občas něco vybouchne nebo vysoptí a to je tak všechno.


V nějakém rozhovoru s vámi jsem četl, že tam je prý až 100 zemětřesení denně. Je to pravda?

No ano, existují i internetové stránky, kde se můžete hned podívat, kde zrovna nějaké je a jakou má sílu. Země se tam třese asi jako tady od těch tramvají skoro pořd.


Česká televize v současné době vysílá váš nový pořad pod názvem Burianův den žen. Co má ten pořad dokázat nebo sdělit?

Ukazuje určitý konflikt.


Třeba v posledním díle s Olgou Šípkovou to bylo opravdu vyhrocené...

Ano, ptali jsme se jí na otázky, které ona už má vyřešené, ale my o těch jejích samozřejmostech pochybovali. Nejspé počítala s tím, že budeme dělat oslavný reklamní pořad na její práci, ale proto jsme tam nebyli. Nejdřív byla odolná a všechno odvracela s humorem, ale v momentě, kdy už jí to začalo hodně vadit, tak to vzdala.


...Rozplakala se a ukončila rozhovor...

Přesto si myslím, že byly všechny ty otázky legitimní.


Někde jste řekl, že Jaromír Nohavica už dávno není písničkář. Proč si to myslíte?

Je písničkář, ale není osamělý písničkář. Dělá na mě dojem, že je závislý na svém publiku a udělal by pro ně všechno. Já bych nemohl skládat a myslet při tom na to, aby se to někomu líbilo. To je takový typický myšlení lidí z popkultury. Když mu pak někdo vytkne, že to nemá moc vysokou úroveň, tak řekne: "Ale lidem se to přece líbí..." To by tady pak největším umělcem byl Jan Saudek.


A kdo rozhoduje o tom, jestli to má vysokou úroveň nebo ne?

Poměrně velké slovo by měla mít umělecká kritika. Na tu se poslední dobou dost zapomíná. Jsou tady určití lidé, kteří o umění něco vědí a jejich názor, ač je subjektivní, má určitou obecnou váhu. Kdybychom přestali vnímat uměleckou kritiku, tak tady po sobě klidně můžeme začít plivat a vyhlašovat to za umění. Je opomíjená a hodně lidí si myslí, že se dá něčím nahradit. Třeba množstvím prodaných knih nebo desek.


A nemůže to být tak, že on to opravdu píše spontánně a všechen ten úspěch je jen vedlejší efekt?

Může. Ale já mu to nevěřím.


Sparta? Slávie? Nebo vám to je jedno?

Tak to mi jedno není. Ale, když vám tady řeknu, že fandím třeba Spartě, tak mě od teď polovina fanatických fanoušků nebude mít ráda. Já mám fotbal náhodou moc rád. Hokej ani tak ne, ale fotbal ano. Baví mě to sledovat. Dokonce i českou ligu, která za moc nestojí. Ovšem občas se tam bohužel dějou hrozný věci a je to jakýsi obraz stavu naší společnosti. Korupce. Falešní hrdinové, hypochondrie a tak dále. Je to smutný.


To ano. Takže Sparta nebo Slávie?

Začal jsem fandit jako kluk. Jednou mě prostě přivedli na stadion Sparty, tak jsem sparťan. Takže mě to vždycky vezme, když nám toho Řepku soupeř švihne nosem do míče nebo ho praští kameraman český televize kamerou do ruky..


Já jsem taky sparťan...

Tak to mě asi chápete...


Komentáře