Deník režiséra #2: Trable s decibely a jak demokracie požrala Faraóna
Nejefektivnějším státním zřízením je stopro despocie. Takovej absolutistickej monarcha, když má všech pět pohromadě, předběhne demokratickou konkurenci jako nic. Nezdržuje se názorama někoho jinýho, šupe tam jeden dekret za druhým a panuje a rozděluje a panuje a rozděluje - až do alelůja, anebo aspoň až do prvního atentátu. Film je takový malý království, kde vládne zlej režisér, co si to všechno vymyslel, a teď bičem mrská porobenej štáb, aby porobenej štáb jeho vizi naplnil. Aby mu postavil posmrtnej pomník v takový nadživotní velikosti, že se z toho Faraon od vedle zvencne. Takovej pomník se ale může povýst jedině, když si do toho ten Faraon nenechá moc cicmat rádcema. Nedej Bože, když je to měkkej slymejš, co jim doopravdy naslouchá. To pak je za chvilku z Pyramidy krychle, z krychle placka, z placky ďulek a v něm dětský hřiště, který Faraon původně vůbec - ale vůbec nepotřeboval. A Faraon, aby pak ještě někomu vysvětloval, jak to vlastně myslel s tím hřištěm, když to
Příspěvky