Inventura
Dveře zadního vchodu kovově cvakly a na zmrzlej asfalt vytekl pruh žlutýho světla. Pak promluvil hlubokej vyčerpanej hlas a vešli jsme do tepla. Ten hypermarket připomínal ztichlou katedrálu. Bylo zhasnuto, jenom v dlouhý řadě podél nás poblikávaly věčný světla pokladních skenerů. Listy větráků nad náma se nehejbaly. Byly strnulý jako opodál stojící starej černej šerif, co by nedoběhl ani zloděje čokolády. Naši nesourodou skupinu vyčerpanejch dam s modrýma stínama a depresema a mazáků s červenýma nosama zkoumá přes obroučky chlap ve žlutý mikině. Jako by mu někdo na noc pod oči a bradu pověsil závaží. Na prsou připnutá visačka představuje vedoucího inventury: Rudolfa. Jeho světle modrý psí oči působí dojmem, že právě dobrečel. Obyčejnou tužkou zapisuje do desek docházku, pak nás hlubokým hlasem rozděluje do dvojic. Mě sunou ke kulatýmu chlapíkovi, co nemá ani metr padesát. Pupek, džínový lacláče a odrbaná kšiltovka, která mi sahá sotva po bradu. Šedesátník na mě povzbudivě m
Příspěvky