Malé rodinné obrazy v cizím jazyce

Stůl prostřený pro dva. Jedno špinavé nádobí vedle čerstvé růže ve štíhlé váze a tragicky přeplněný popelník. Všechny nedopalky neznámé značky dokouřené do posledního milimetru. Všechny vajgly zlomené a přeložené. Na stole stojí svíčka, ale knot je bílý a obalený voskem.

Černý železný hrnec, ze kterého se už dávno dokouřilo. Jeho obsah teď pomalu houstne. Na samém okraji stolu stojí poloprázdná sklenice z tlustého skla. Skoro tak tlustého jako brýle, které ji svými nožičkami láskyplně objímají. Venku je tma a ve špinavých oknech se tak matně odráží jen obraz tmavého pokoje osvětleného jednou mizernou žárovkou. Monotónní předení ledničky odněkud z kuchyně čas od času přehluší tlumený potlesk ozývající se zpoza skleněných dveří do obýváku. A zase je ticho.

Okolo stolu stojí tři bílé židle. čalounění všech je mnohokrát opravované, jen na jediné z nich by to bylo znovu třeba. Leží tam nečtené noviny. Noviny psané cizím jazykem a cizím písmem. Jen tři číslice v pravém horním rohu prozrazují, že je prvního března. Z fotografie uprostřed stránky září mladý muž. V ruce drží kytici. Na klopě má snítku. Pod obrázkem je malý barevný graf. Tenká červená linka pomalu klesá.

V pokoji je neuklizeno. Tmavě hnědý koberec s neurčitým vzorem je doslova pokryt vrstvou nejrůznějších předmětů. Viditelná plocha koberce tak tvoří na podlaze úzké cestičky spojující jednotlivá důležitá místa pokoje. Cestička ke dveřím do kuchyně, ke stolu, ke dveřím do obýváku i stolku s gramofonem. Cestička k oknu a k nástěnné vitrínce s fotografiemi. - Potlesk.

Na mnoha fotografiích je zachycen právě tento pokoj. Ale je jiný. Je plný plný světla a lidí. Lidé se střídají, ale jedna žena zůstává téměř na všech. Vypadá elegantně ne však upjatě, odhodlaně, ale ne nepřístupně, moudře, ale šťastně. Na jednom obrázku stojí někde venku před mohutnou železnou branou oblečená do cihlově červeného kompletu. Černé vlasy učesané do vysokého drdolu sepnuté velkou šedou sponou. Objímá otráveně se tvářícího chlapce a významně se culí. Okolo nich je mnoho dalších dětí mířících branou dovnitř k jakési vzdálené budově. Ve druhé ruce drží tmavý deštník. Na prsteníčku se jí třpytí zlatý prsten s krásným karmínově rudým kamenem. Popisek pod fotografií nejde přečíst. Na jiné zase ta samá žena, jen o něco mladší. Je oblečená do svatebních šatů a právě vychází z krásné budovy. Drží se za ruku s pohledným mladíkem, který má jen o málo kratší vlasy než ona. Brýlatý ženich se šťastně usmívá a mává všem okolo. Na další fotce, která je focená v tomto pokoji, sedí stejní dva u stolu na bílých židlích a navzájem se krmí polévkou. Oba jsou svátečně oblečeni a na stole svítí svíčka. Pod fotografií je drobným písmem napsáno stejné datum jako na novinách. Sklem dveří do obýváku sem pronikají modré záblesky světla z televize. Jinak je v obývacím pokoji tma.

Ve vysokém starodávném křesle před televizí sedí muž. V levé ruce drží nezapálenou cigaretu. V pravé svírá ohmataný ovladač. Vypadá staře, ale možná je to tím šerem, které všechny vrásky prohlubuje a zveličuje. Má překvapivě husté šedivé vlasy. Je pečlivě oholený a po stranách obličeje má úzkostlivě přesné kotlety. Na sobě má zmačkanou bílou košili a kolem silného krku uvázanou staromódní kravatu. Sedí rozvaleně, ví že je doma sám. Sleduje televizi. Mladá žena tam stojí před nesourodou trojicí lidí, sedících za kýčovitě zeleným pultem. V ruce drží desky a občas z nich cosi přečte. Na konci každé věty je zřetelný otazník. Vždy pak onen starý muž v křesle vysloví nezaujatě cosi nesrozumitelného, z televize se po chvilce ozve to samé a následuje bouřlivý potlesk ze studia.

Veliké nástěnné hodiny začaly bít. Muž dlouze zívnul a promnul oči. Podíval se na hodinky. Malá ručička se pomalu blížila k vrcholu ciferníku. Zamířil na televizi a bez hledání stiskl knoflík pro její vypnutí. Obrazovka zčernala a za televizí cosi tiše prasklo. Se zřetelným heknutím vstal a protáhl se. Vydal se do haly. Najednou vestoje vypadal mladší. Měl pevné držení těla a přímý krok. Zavřel za sebou skleněné dveře a usedl na potrhanou židli. Z kapsy vytáhl zapalovač a zapálil si. Chvilku koukal jen tak před sebe, potom se ale zase zvedl, sebral špinavé nádobí a odešel s ním do kuchyně.

Cigaretu při tom držel v koutku, div že mu nevypadla. Po chvilce se vrátil ještě pro čistý talíř. Když ho vzal do ruky, krátce se usmál a zakroutil hlavou. Pak se otočil a také jej odnesl do kuchyně. Když byl hotov opět si sedl. Vzal do ruky noviny a prohlédl si úvodní stránku. Cosi zabručel, odklepl si a položil noviny. Cigaretu položil na poslední volné místečko na popelníku a postavil se.

Chvilku se rozhlížel jakoby nevěděl, co chtěl vlastně udělat, ale pak si vzpomněl a vydal se ke skleněné vitrině s fotografiemi. Opatrně ji odemkl klíčem, který byl již v zámečku. Ve starém zámku to cvaklo a dvířka se lehce otevřela . Muž sáhl po jedné z fotografií a vitrinu zase zavřel. Nezamkl ji však. I s obrázkem v ruce si opět sedl na svoji židli, vzal cigaretu z popelníku, nasadil si brýle a dlouze si ten snímek prohlížel. Byla to jeho svatební fotka. Jemně jedním prstem, na kterém se mu třpytil prsten s velkým kamenem, pohladil ženu na fotografii a cosi pro ni zašeptal. Pak ji otočil a přečetl si popisek na zadní straně, v pravém dolním rohu bylo datum 3. března. Naposledy si potáhl z cigarety, pak ji zbytečně silně zatlačil do dna popelníku a ještě ji rozdrtil palcem. Smutně vydechl. Dvířka vitrínky se samovolně otevřela. Muž se ohlédl přes rameno a usmál se. Pak vstal, vrátil fotku na své místo a zamkl vitrínku. Všude pozhasínal a šel spát.