Ucho v hrdle
Stará žena zdvihla oči od žehlení a unaveně se přes temeno svého muže podívala na televizní obrazovku.
"Rukáv..." pomyslela si.
"Ten má ramena jak vagón. širokej, že může... A jé .. zase je tam .. No jo.. proti takovejm... To se musí rychle. Technicky. Levá, pravá, klička, střela a..."
"...Celým jménem Omer Najan Langhei Zimwa," řekla televize.
"To sou jména," zakroutil kníratý muž hlavou a aniž by odtrhl oči od obrazovky, sáhl do mísy na stolku a marně v ní zapátral.
"Už není sladký, " povzdechl si.
"Proč jenom ta Míla pořád nevolá?" pomyslela si.
"...vyrovnal. Oba mají na svém kontě už sedmnáct bodů."
"Krásný. S tím se musí člověk narodit."
"Dej tam prosimtě zprávy," narovnala se a protáhla si záda.
Muž nijak nereagoval.
Žena se tedy sama sehnula pro ovladač.
"Počkej!"
"Ale prosimtě, ňákej...," chvilku přemýšlela, jaký to je vlastně sport.
"...Koš!"
Obrazovka blikla.
"... Součástí oslav bude i sto devadesát historických letadel a vrtulníků..."
Zazvonil telefon.
"To jsou éra. No podívej na ty vrtule. Takový vrtule."
"Míla," pomyslela si.
"To sou teda vrtule."
"Telefon," štěkla.
Přístroj znovu zazvonil.
Muž se natáhl po sluchátku a chvilku poslouchal.
"No nazdár."
"...Státní zástupce se na místě odvolal..."
"Kdo to je?" položila žehličku.
"No viděl jsem."
Žena ztlumila televizi a chvilku nehybně pozorovala svého muže, připravená kdykoli od něj převzít sluchátko.
"Ramena, viď? No nádhera, A ty postavy. Zrovna jsem řikal. Jako vagón masa."
"Maso," pomyslela si. Zesílila opět televizi a odešla z místnosti.
"...Koruna opět posílila vůči Dolaru i Euru..."
"Ztlum to, nic neslyším!" sykl.
"...V pět hodin havaroval nedaleko Stříbra autobus s turisty, kteří se vraceli z Francie."
"Ale ne, to nebylo na tebe," uklidňoval sluchátko.
"...Podle posledních zpráv sedm mrtvých a přes dvacet zraněných."
"Dobře, tak v sobotu. Zatím," zavěsil.
"Nemohlas to ztlumit? Vidíš, že mluvím... Franta v sobotu přijede."
Žena se vrátila do místnosti a sedla si vedle manžela na sedačku.
"Kdo to byl?" zeptala se a rukou marně zapátrala v míse na stolku.
"Teď jsem ti to říkal. Sedíš si na uších?"
"Byla jsem v kuchyni."
"Franta."
"Co chtěl?"
"Jestli jsem viděl ty černochy."
"Černochy?" podivila se.
V televizi začala vyhrávat závěrečná znělka zpráv.
"Že ta Míla furt nevolá?!" podívala se na hodinky.
"...O víkendu bude oblačno s občasnými přeháňkami."
"Už není sladký," postěžoval si muž.
"Ještě, aby se jim tak něco stalo. Už by měli být dávno doma."
"Do prdele, bude hnusně," plácl se přes koleno.
"Už jsou čtyři hodiny, co psala, že jsou na hranicích," podívala se muži do očí.
Opětoval její pohled.
Chvilku mlčeli.
"Prosimtě, co by se jim stalo? Kdyby se naboural autobus, tak už to dávno řikaj ve zprávách."
Žena váhavě kývla hlavou a zahleděla se na obrazovku.
"Už není sladký," povzdechla si.
Příspěvky