369 kroků po Karlově mostě

Je desátého listopadu sedm hodin večer. Omlácená plechová cedule opřená o základy Staroměstské mostecké věže mě ve třech jazycích srdečně vítá na Karlově mostě a důrazně mě upozorňuje, abych se zde choval slušně. Vcházím totiž na starobylou dlažbu chráněnou UNESCO a místní kamerový systém bývá neúprosný.  Dávám si tedy předsevzetí, že nic neponičím a s očima na stopkách se vydávám vstříc druhému břehu řeky Vltavy.

Moji pozornost na sebe přirozeně ihned strhávají monumentální zelenkavě osvícené Hradčany. Neubráním se a chvíli se jimi musím hrdě kochat. Trubače, hrající mi k tomu odkudsi z Křížovnického náměstí vznešenou famfáru, beru v tu chvíli jako přirozenou kulisu. Vždyť ten pohled si to zaslouží.

Na listopad je výjimečně teplo. Přesto žádnému z kolemjdoucích španělských turistů nechybí teplé rukavice a čepice. Z jejich štěbetání je cítit dobrá nálada a snad i trocha hořkého piva. Jen tak tak, že se stíhám vyhýbat hledáčkům jejich foťáků a kamer, kterými skenují povrch mostu do posledního centimetru. Vymotávám se rychle z jejich středu a hbitě nacházím klidnější místo na kraji mostu. Jeho zábradlí lemují žlutě zářící plynové lampy a líbající se páry. Dole pod mostem hučí splav. Těžko hledat romantičtější prostředí pro večerní schůzku. Po chvilce čekání na ten správný moment se přitočím k jedné dvojici a pokouším se zapříst hovor. Asset a Marina jsou z Kazachstánu a oba studují v Praze na Karlově univerzitě. Co? To jsem bohužel nerozuměl. Oba se smějí a stále dokola mi opakují, jak je to v Evropě všechno srandovně blízko u sebe. Před týdnem byli v Amsterodamu, včera ve Vídni a dnes jsou tady. Asset líže zmrzlinu a má na sobě jen slabou mikinu, což obzvlášť vynikne v porovnání s nabalenými španěly. "Koukám, že máš zmrzlinu. Není ti zima?" ptám se ho anglicky. "Ne, u nás jíme zmrzlinu i při mínus patnácti," směje se a nabízí mi. S díky odmítám. Ptám se, jak se jim u nás líbí. Marina mě hned  ujišťuje, že moc. Chtějí prý toho o Praze a naší kultuře vědět co možná nejvíc a hned se mě ptá, v jakém století byl Karlův most postaven. "Ve čtrnáctém, " drbu se na hlavě. "Správně!" řehtají se oba a plácají mě po ramenou. Prý mě jen tak zkoušeli. To mi stačí a radši se s oběma vtipálky loučím. Do Kazachstánu se budu muset někdy podívat, vypadá to na hodně veselou zemi.

Dalších několik desítek metrů se proplétám mezi turisty. Co člověk, to jiná voňavka, až se mi z toho točí hlava. Pod mostem právě tiše proplouvá parník, a tak se nakláním a mávám lidem na palubě. Také mě zdraví. Jako by měl dneska každý dobrou náladu. čím víc se blížím středu mostu, tím víc fouká vítr a tím míň sem doléhá ruch města. Po nábřeží právě uhání houkající sanitka, ale to jako by se tohoto světa vůbec netýkalo.

To už ale pomalu přicházím k velké železné konstrukci zastřešené plachtou zabírající celou pravou polovinu mostu. Skrz plot je uvnitř vidět vyrovnané hranice křídou popsaných kamenných kvádrů, různé nářadí, které dělníci na konci šichty nejspíš prostě upustili na zem, kolečka plná hlíny a dokonce i menší bagr nebo toitoika. Vedle stojí typická dělnická buňka a v ní za oknem kouří a popíjí dva vousatí muži. Oni ven do tmy nevidí. Zato na ně je z mostu pohled jako na divadle. Někteří turisté si je dokonce fotí. Asi jako příklad typického českého obyvatelstva. část mostu, která prochází rekonstrukcí je překvapivě rozsáhlá. Ujdu snad sto metrů, než mohu konečně zase využít celou šířku mostu a také si prohlédnout jeho už zrekonstruovanou část. Tedy nic moc, říkám si, když spatřím nové světlé kameny zasazené mezi ty původní. Ještě víc mě ale šokuje, že opravená strana mostu je asi o třicet čísel níž než neopravená, takže uprostřed vzniká vysoký schod, který se táhne snad padesát metrů. Chvilku usilovně vzpomínám. Ne, to tu určitě nebylo.

Nedaleko ode mě stojí dva muži v černých bundách s identifikačními cedulkami na klopách a ostražitě sledují staveniště. Jdu k nim. Jsou to hlídači, kteří dohlíží na to, aby nikdo nelezl přes plot na staveniště.

"Stává se často, že tam někdo leze?" ptám se udiveně.

"Každou chvíli," odpovídá mi starší z dvojice a usmívá se na mě jako na naivku.

"A co děláte když tam někdo vleze?"

"Tak mu řekneme, ať tam neleze," pokrčí rameny mladší.

"Co když nechce poslechnout?"

"To se ještě nestalo, ale asi bychom museli zavolat policajty."

Přikyvuji a oběma mužům děkuji za rozhovor. Jejich vstřícnost mě docela překvapila.

V tom slyším za zády rachot motoru. Jsou to popeláři. Zrovna vysypávají do útrob svého nízkého oranžově blikajícího vozu jeden z přeplněných košů. Uhýbám jim tedy z cesty a na chvilku si sedám na zábradlí mostu. Je šíleně studené, ale bolest nohou po celém dni je horší. Kolem prochází skupinka ruských důchodců s průvodkyní. Pokouším se její výklad poslouchat, ale kromě pár slovíček nerozumím ničemu, a tak to brzy vzdávám. Tu se ke mě přišourá do kapuci zachumlaný bezdomovec. "Do you speak english?" překvapuje dokonalou výslovností profesionála. Usmívám se a odvětím, že může dokonce česky. Samozřejmě shání nějaké drobné. Slíbím mu dvacku, když mi prozradí, jak se na Karlově mostě žebrákům daří. Asi padesátiletý muž je naštěstí velmi upovídaný.

"Výdělek záleží na sezóně. Nejlepší je to pochopitelně v létě, " svěřuje se ochotně. Dál se dozvídám, že někdy dostane od turistů i stokorunu, jindy je to horší. Celkově si ale prý nestěžuje. Sice existuje na mostě mezi žebráky velká konkurence, ale vždycky je čas vzít nohy na ramena. Nakonec se rozpovídá i o probíhající rekonstrukci mostu, ale to už mu sypu drobáky do dlaně a s díky se loučím. Mám pocit, že by do mě vydržel hučet ještě hodně dlouho. Neříkám, že by mě jeho názor nezajímal, ale pán zrovna nevoněl. Vstávám a pokračuji směrem k Malostranské mostecké věži. Pomalu přecházím nad Kampou. Je liduprázdná. Jen pod mostem sedí na lavičce dva domorodci a cpou se párky s chlebem. Až sem cítím silnou vůni křenu. Taky bych si dal. Na čertovce se točí mlýnské kolo a vrhá obrovské stíny na okolní domy. Vypadá to jako by po fasádách nábřežních stavení jezdily gigantické černé eskalátory. Nejen já se tím pohledem kochám. Vedle mě stojí nějaký Japonec a pečlivě seřizuje stativ, aby si tu podívanou vyfotil.

Na druhé straně mostu hraje pouliční houslista tklivou melodii. Orchestrální doprovod mu zajišťuje kazeťák položený na zemi. Kolem umělce se tlačí asi deset cizinců a tu a tam někdo hodí pár drobných do připraveného futrálu. Také se u něj na chvilku zastavím. Sotva houslista dohraje, nakloní se k němu jakási starší paní a chce od něj koupit cédéčko. Obchod proběhne rychle a houslista spokojeně schovává právě vydělanou pětistovku do kapsy. Zkouším využít jeho dobré nálady a oslovuji ho. Zdá se být mým zájmem potěšen a dokonce si kvůli mě dává pauzu. Prý se stejně potřebuje zahřát. Ptám se, jak je těžké získat licenci pro hraní na Karlově mostě.

"Tak to je hodně těžký, hochu," culí se houslista. "Jednou za čas se koná velkej konkurz, kde sedí odborníci, zástupci města ale třeba i někdo od popelářů a ti vybírají, kdo licenci dostane a kdo ne. Problém je v tom, že se ty konkurzy dělaj dost nepravidelně. Prostě, když se naplní nějaká kvóta zájemců.

"A musíte pokaždý svoji licenci obhajovat?"

"Jo jo, já už o ní několikrát přišel."

Zajímám se jestli se hraním na Karlově mostě dá uživit.

"Na začátku devadesátejch let to šlo, ale teď je to dost slabý. Kór letos. To ti potvrdí každej, kdo pracuje v cestovním ruchu. Já mám třeba ještě další čtyři kšefty. Mimo jiný i v Národním divadle."

Houslista si narovnává lenonky a pokračuje: "Zajímavý je, která národnost je jak štědrá. To já dost sleduju. Dřív byli nejštědřejší Američani a Japonci. Ale Američani už tady asi všichni byli a moc sem nejezdí a z Japonců se stali snad nejhorší turisti ze všech."


Udiveně zdvihám obočí.

"No vopravdu. Už to dávno nejsou takový ty slušný Asiati, jak si je každej představuje. Teď si občas dost vyskakujou."

"A co třeba Rusové?"

"čoveče Rus to je kapitola sama pro sebe. Ten většinou nedá nic, ale když už dá, tak to stojí fakt za to."

"A co říkáte na rekonstrukci mostu?"

"Tak to je hrůza. Ta firma vůbec neplní harmonogram a zabírá daleko větší část mostu než měla, takže není pořdně kde hrát. A pak taky co to tady udělali za schod..."

"Jo, taky jsem si všiml," přikyvuji.

"Oni to prej srovnaj, až budou dělat druhou stranu, ale stejně.."

"Takže bude celý most nižší?"

"Jo, ale v plánu to nebylo. Prostě jim to nějak nevyšlo," směje se houslista.

"Jak to víte?"

"Říkali to chlapi, co to tady hlídaj."

"Aha," říkám si v duchu.

"Tak já vás už nebudu zdržovat," loučím se a hodím umělci do futrálu také pár mincí. Odmění mě úsměvem a zamává mi.

Od druhého konce mostu už mě dělí opravdu jen pár kroků. Vychutnávám si je. Takhle večer je město všude okolo nádherně osvětlené. Naposledy se zastavuji a zhluboka se nadechuji. Přemýšlím o tom, jak složité muselo být všechno to tady postavit. Sice už docela mrznu, ale kdy se sem příště dostanu? Přece nejsem turista, abych chodil v Praze po památkách...


Komentáře