Na větvi z "Na půdě" - recenze filmu


Celovečerní loutkový film se dostane do kin málo kdy. Na podobný druh umění se shání až příliš těžko peníze. Režiséru Jiřímu Bartovi se to povedlo a natočil nejkrásnější animovaný film, který jsem kdy viděl. To můžu prozradit rovnou.

Uznávaný autor animované verze Krysaře nebo dnes už legendárního Zaniklého světa rukavic si spolu se scénáristou Edgarem Dutkou doslova vyfantazíroval poetický, komický, ale i strašidelný pohádkový příběh několika zapomenutých hraček žijících ve starém kufru ztraceném kdesi - na půdě. V miniaturním světě vysavačů vyrobených z hadiček od pumpičky, postelí z papučí, kordů z ořezaných pastelek, kamen z krabiček od sirek, a kolejí nakreslených křídou na zem, žije krásná panenka Pomněnka s trošku nabručeným medvídkem Muchou, popleteným donquichotským rytířem Krasoněm a praštěným formelákem Šubrtem. Povedená domácnost žije skoro jako žijete vy. Tedy až na ty rozměry. Medvěd Mucha pracuje na nádraží z krabic jako výpravčí a Šubrt hází malinké briketky do malinkého parního kotle malinkého vláčku. Udatný Krasoň si potrpí na dobrodružství a hlavně na zabíjení draků. Odjíždí proto každý den vláčkem do hor, kde soupeří s lítou nafukovací saní. Panenka Pomněnka mezitím doma poklidí, zatopí nebo něco uháčkuje.


Nejsou ale na půdě zdaleka sami. Kromě nich si to horami zaprášené půdní veteše tetelí, valí, posouvá a cupitá spousta dalších hraček, které vesměs nemají přes den na práci nic jiného, než někam spěchat, vrážet do sebe a bez ustání štěbetat. Prostě přesně jako vy a já. Jednoho dne se ale do světa hraček připlazí zlo. Na druhém konci půdy i světa vládne zlá Hlava. Zlatá busta s tváří Jiřího Lábuse, jistě ne náhodou podobná kebulím komunistických papalášů. Slizká busta ve své zvrhlosti touží po Pomněnce. A když taková Hlava něco chce, taky to dostane. Únos ubohé panenky je dílem okamžiku. Jedinou nadějí jí zůstávají staří dobří kamarádi z kufru. Ti neváhají ani chvilku a i když se nešika Krasoň furt do něčeho zamotává, odvážně se vydávají vysvobodit svoji Pomněnku a rozbít moc zlé Hlavy.

To je ve zkratce úvod příběhu, který přetéká fantazií a dětskou hravostí jeho autorů. Ono se řekne.. pohádka a navíc loutková.. To bude jen pro děti... Nikolivěk, prosím. To není jen pro děti. Už proto ne, že některé části filmu jsou až hororového ražení. Tak třeba způsob, jakým zlý kocour zavřel Pomněnku do kamen a pak ji zasypával popelem, aby ho znovu a znovu musela zametat, nebo útok ohavných ploštic či apokalyptická scéna, kdy se celá říše zla vcucne do kapesních hodinek... To jsou hodně drsné až kruté momenty. Hlavně se ale nejedná "jen" o pohádku proto, že snímek obsahuje hromadu narážek na bývalé totality ale i současný svět, které děti bez pomoci svých rodičů nemohou nikdy pochopit.

I přesto, že se Šubrtovi a spol. nakonec podaří Pomněnku vysvobodit snad až příliš hladce, hodnotím příběh kladně. Děj ale rozhodně není to hlavní na čem Na půdě stojí. Hlavní devízou a tím, co vás zaručeně dostane, stejně jako to dostalo mě, je prostředí a výtvarná stránka filmu. Taková fantazie se nevidí. Na půdě hraje tak krásná veteš s takovou duší, že mne to až dojalo. Vybrat to správné harampádí by dejme tomu dovedl každý, kdo oplývá trochou citu. Každý by ale určitě nedokázal vymyslet tak originální zapojení rekvizit do příběhu. Tak například: černý igelit si zahrál černé moře, polštáře posloužily jako mraky, starý vysavač dostal dokonce trojroli letadla, ponorky a vrtulníku a tak bych mohl pokračovat dál a dál...

Když jsem se ptal režiséra Jiřího Barty, kde všechny ty krásné věci sháněl, usmál se a přiznal, že mu je nosili známí sami. Zbytek věcí našel ve vetešnictvích a několik zbytečností patřívalo i jemu samotnému. Jediné, co se mi po výtvarné stránce moc nezdálo, byly některé počítačem dotvořené efekty, bez kterých bych se osobně klidně obešel.

Doba se nedá zastavit a trendy dnešních filmů pronikly už i do animovaných snímků. Mám na mysli product placement, kdy si nějaká firma zaplatí za to, že se na plátně tu a tam objeví výrobek její značky. U loutkového filmu tohoto druhu jsem byl velice zvědavý, jak se autorům podaří nějakou tu značku na pásek zamontovat. A byl jsem příjemně překvapený. Tužky Koh-i-nor do duchu filmu zapadají bez problémů a to, že má Šubrt čepici z víčka od Mattonky snad také nikoho nemůže pobouřit.

Samozřejmě mě zajímalo, kolik takový product placement do rozpočtu filmu hodí, a tak jsem se zeptal producenta Miloslava Šmídmajera. Jeho odpověď mě ale zaskočila. Prý to je tak málo, že to ani nechci vědět. Zvlášť výrobce minerálky se prý nechal přemlouvat a nakonec přispěl na jeho poměry směšnou částkou. Inu, na tom tedy Mattonka ušetřila. Za málo peněz ale podle mě slyšela hodně kvalitní muziky. Reklamu jí Na půdě totiž dělá úžasnou. Pan producent se rozpovídal a dokonce mi prozradil, že se podařilo ušetřit na personálu. Mnoho z tvůrců byli teprve studenti a na filmu se vlastně učili. Někteří to prý v průběhu natáčení dotáhli až na animátory, což je u animovaného filmu logicky velmi vážená funkce. Cena snímku se tak nakonec vešla do necelých 30 milionů. A to se i díky přispění japonských koproducentů dalo sehnat.

Kdybych měl Na půdě shrnout dvěma přídavnými jmény zvolil bych tato: Poetický a milý. Skoro tak milý jak milá byla Naděnka Konvalinková, která namluvila jednu z vedlejších rolí, a se kterou jsem také po slavnostní premiéře prohodil pár slov. Tedy, chtěl jsem se ptát, ale místo toho se ptala paní Konvalinková. A jestli se mi film líbil a že je nadšená, jestli jsem taky a že to bylo roztomilé a tak titěrné. A paní Naďa zářila jako sluníčko a bylo vidět, že i při celém dva roky dlouhém natáčení filmu musela být na place šíleně poetická a milá atmosféra. Tak to má být.

Plusy: Výtvarná stránka, narážky na komunismus, fašismus aj., celková poetika, komické scény
Mínusy: Trošku plošší příběh, některé počítačové triky trošku stylově trčely


Komentáře