Co s načatým životem?

Dnes poprvé jsem zkusil jít na pivo sám. Sám s knížkou a prchlivou nadějí, že si mě někdo všimne a zapřede se mnou hovor. Jasně, že jsem měl v kapse zapalovač, ale proč nezkusit zajít na bar a nepožádat nejpřístupněji vypadající slečnu o oheň? Je to zoufalství a nebo odvaha změnit něco na té všudypřítomné samotě? Ne, nechápejte to tak, že myslím tu jednoduchou samotu, kdy prostě hledáte holku. Já poslední dobou cítím něco mnohem hlubšího. Samotu s velkým S.

Tu neutuchající potřebu být ve společnosti lidí. Naštěstí se většinou někdo v sobotu večer ozve a řekne: „pojď s náma na pivo.“ Ale když pociťujete ten druh samoty jako já, stačí občas i jediná výjimka na to, abyste životně nutně museli jít mezi lidi. A klidně mezi cizí. A tuhle samotu jsem právě cítil. Já - člověk s miliony kamarádů.

„Můžu vás poprosit o zapalovač?“
Bezvýrazný obličej mi podal tu věc.

Bude to už víc než rok, co jsem se jednou večer rozhodl udělat něco se svým až příliš pohodlným životem u rodičů, s tím dostatkem a se vším tím servisem hotelu, který mi najedou začal připadat jako brzda mého vlastního rozletu. Nemohl jsem si na nic stěžovat a to mi právě připadalo nepatřičné. Snad se mě dotkla kamarádčina věta, že si nedovede představit, že by chodila s klukem, který bydlí u rodičů a nemá vlastní auto. To auto jsem vypustil, je to kráva, ale ten byt se mě dotkl. Vyfoukl jsem opatrně kouř, aby lízl okenní tabulku z vnější strany a nesmrděl mi v pokoji a předsevzal si, že změním všechno. Rozejdu se s holkou, která je sice hezká i chápavá, ale chodím s ní jenom, protože jsem se až moc nadřel na to, abych ji vůbec sbalil, najdu si pořádnou práci a odstěhuju se. Tehdy jsem byl přesvědčený že jsem vítězný typ a že můj život je bílým pískem vysypaná cesta k úspěchu. A proto, že jsem o tom byl přesvědčený, tak jsem přesně takový i byl. Ani ne za tři měsíce jsem měl všechno, co jsem si v tom pitomém okně slíbil.

Dílem zásluhou vlastní cílevědomosti a dílem díky štěstí, které přeje vítězným typům, jsem prvního března do dvou ráno stěhoval ve svém novém podnájmu nábytek. Pak vybafal vítězný doutník a šel spát, protože druhého dne jsem vstával do práce, kam mě přijali teprve před týdnem. Měl jsem všechno a celý svět přede mnou ležel. Jen si ho podmanit.

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Těžká a zodpovědná práce vás vysaje jako horké slunce vysaje fíky, které pod váhou vlastní zralosti spadnou do prachu. Pracuji jako marketingový a PR koordinátor v neziskovce, kterou jsem vždy považoval za vrchol. Velmi profesionální a zároveň přívětivá organizace plná intelektuálů s tím správným viděním světa. Je to tak a to si myslím i dnes. Bohužel se ukázalo to, co se asi ukázat muselo a mělo. V konfrontaci s těmito lidmi nejsem ničím výjimečný. Ba naopak.

Pýcha předchází pád a urazit lásku je těžký hřích. Láska je totiž urážlivá dáma, která se jen tak z trucu nevrací. Je směšné, že to, co člověk považuje za cestu k úspěchu, se může změnit v cestu do pekel. Bydlet sám není kofola s jahodama. Chce to velkou dávku kázně. Jak lehko může člověk zvlčet. Sám sobě dovolí malé ústupky. „Vždyt tu nikdo není!“ Z malých ústupků se stanou zlozvyky a ze zlozvyků rituály. Odporné rituály. Pracovat a bydlet sám vás zákonitě dovede k jediné odpovědi na otázku „Jak se máš?“. „Ráno vstanu, jdu na devět hodin do práce, večer přitáhnu, odložím na zítra to, co jsem včera odložil na dnes a jdu spát.“ 

V prvních měsících to ještě šlo. Dokončoval jsem školu a po večerech se učil nebo psal absolventskou práci. Když jsem ale uspěl, stalo se mi to, na co jsem se tak těšil: Usnul jsem na vavřínech a nechal se pohltit pocitem, že si můžu večer odpočinout. Ze života se ale stal stín. Dnes se těším, že se od září zase vrátím do školy a budu něco dělat. Je to výzva. Děsí mě jen to, že je to ten samý pocit výzvy, která mě donutí zbavit se vlastní pohodlnosti a lenosti, jako když jsem tehdy seděl v tom okně. Člověk se asi pohybuje v kruzích. Při nejlepším ve spirálách. Když se podíváte seshora jste na stejném bodě, když se ale kouknete z jiného úhlu, jste díky spirále o kousek výš.
Anebo níž.

Když jsem dnes dočítal třetí kapitolu a pokuřoval, připadal jsem si jako hrdina Hrabalova fádního odpoledne. S jediným rozdílem. Mě si nikdo nevšímal. Možná, že jsem byl nakonec i rád. Řádky utěšeně ubíhaly a pivo zdravě kroužkovalo. K myšlence, jít s knížku na pivo, mě přivedla má bývalá, se kterou jsem se seznámil přesně tímto způsobem. Ona na dně a s knížkou v hospodě, já s kamarádem v družném rozhovoru. Ještě jsme se neznali a ani bych si jí nevšiml, kdyby si sama nepřisedla s prosbou o zapalovač. Avšak to, co funguje roztomilým blondýnkám, nemusí být ta správná cesta pro nás. Fešáky a bývalé vítěze.

Ptám se, proč se to všechno stalo a co jsem se tím měl naučit. Proč jsem tak brzo měl přijít o tolik ze svého elánu a zdravého sebevědomí mládí. Mé neštěstí je v tom, že vypadám velmi mladě, ale uvnitř jsem za ten poslední rok zestárl o deset let. Chodím se sám na sebe dívat do zrcadla, jestli mi už čas a zkažený charakter kreslí po obličeji vrásky, tak jako je kreslil na obraz Doriana Graye. Nemění se ale nic. Stále stačí jednou za čtrnáct dní tlesknout a jsem oholený, stále stačí po kalbě vypít litr vody a ráno jsem svěží jako novorozeně, stále jezdím na studentskou.
Ale načerno.

Ten pocit samoty ke mně nepřichází zvenčí. Bohudík je kolem mě spousta lidí, kteří mi rozumí a které mám rád, dá-li se to tak říci. Nejsem opuštěný. Jsem jen sám. Mé jedno srdce bije jako bubeník bez kapely a pošilhává po naplnění stejně stydlivě, jako pošilhává tlustý tubista Milan po krásné zpěvačce v záři reflektorů. Touží, ale ví, že už samotný pokus by byl prohrou, a tak radši jen hraje tam v koutě to svoje ta-dam, ta-dam.

Vzpomínám si, že když jsme se rozešli s baletkou Leničkou, šel jsem po Žofíně a při pohledu na líbající se pár, jsem si říkal: „Láska je krásná věc, ale ať si ji teď pro změnu užívá někdo jiný.“ Jen tak se z trucu nevrací. A jak zpívá Pavel Dobeš, známe ji spíš z doslechu. To je jediné, co o ní po tom roce umím říci. Znám ji z doslechu. Je skličující uvědomit si, že už si nepamatuju, jaké to je, když si člověk pod přívalem dusivého štěstí nedokáže vybavit jedinou negativní věc. Když je schopen dělat ty nejbláznivější věci a připadá mu, že jsou naprosto nezbytné. Jako tehdy, když jsem „s motýlky v břiše“ jel přes tisíc kilometrů do Litvy, abych viděl tu svou jedinou – nevinou. Byla tak krásná, že se se mnou točil svět. Vzpomínám si na to.

Když jsem byl panic, dovedl jsem si při pohledu na většinu hezkých holek představit, že bych s nimi mohl chodit, ale nedokázal jsem si představit, že bych s nimi spal. Dnes je to naopak.
„Miluj bližní své, jako miluješ sám sebe,“ říká Kristus. Počítá ale s tím, že člověk sám sebe miluje…

Celý život opakuji každému, kdo se rozhodl svěřit mi své potíže a deprese, jedinou jednoduchou věc: „Začni tím, že budeš mít rád sám sebe.“ A dnes to říkám sobě. Jsem klidný, vím, že blbej den končí s nocí a i blbej rok jednou skončí. Kde kdo už překlepal to období, kdy rána jsou smutnější než večer a kdy člověk zcela vážně uvažuje o tom, že si koupí svoji první kočku. Z idealisty a snílka se ale stal realista, který čas od času předstírá tetelivý optimismus, protože ví, jak dobře to působí.

Co s načatým životem? Mí nejlepší přátelé mě plácají po zádech a říkají najdi si holku a nebo začni hrát World of Warcraft. Má kamarádka Sára říká, že jsem ve druhé fázi ze tří. Odhalil jsem vlastní dokonalost, odhalil jsem vlastní nedokonalost a nyní už zbývá jen hodit sám sebe za hlavu. Kamarád Saša radí víc pít, neboť abstinence nudí vás i lidi ve vašem okolí. Já sám nevím. Ať dělám co dělám, stejně v Africe každých šedesát vteřin uběhne jedna minuta a ani ztracená tuba tak nemrzí, když jsme mistři světa v ledním hokeji.

Komentáře