Král, podle kterého pojmenovali New York
Roku 1633 se anglickému králi Karlu I. Stuartovi a jeho ženě narodil syn. Po dědovi dostal jméno Jakub II. Hoch nebyl prvorozený, a tak ho měla čekat „jen“ vojenská kariéra. Jeho největším úspěchem byla cesta za oceán, při níž zabral tehdy ještě nizozemskou osadu Nový Amsterodam. Protože byl Jakub v mládí mimo jiné i vévodou z Yorku, přejmenovali město na Nový York.
Cesta do nového světa byla však v životě Jakuba II. Stuarta pouhou epizodou. Jinak tento anglický král strávil většinu svých dní trochu překvapivě ve Francii. Vinu na jeho vyhnanství nesl Jakubův otec Karel I. a starší bratr Karel II. První svojí neomaleností způsobil anglickou občanskou válku, při které ho popravili, a druhý se nechal i s celou královskou rodinou vyhnat za La Manche.
Francie mu přirostla k srdci
Jakubovi se však ve slunné Francii vždy líbilo. Možná i víc než doma, kde o něj nikdo nestál. Nejen proto, že byl synem nenáviděného absolutistického Karla I., ale také kvůli tomu, že se otevřeně hlásil ke katolické víře, což anglikánským ostrovanům bylo dost proti srsti.
Jakub II. žil tedy už od mládí se svou matkou Henriettou Marií Bourbonskou na pařížském dvoře Ludvíka XIV, který byl jejím synovcem. Stal se tu důstojníkem francouzské armády a podle všeho byl i výborným vojevůdcem. Z idylky ho vytrhl až rok 1660, kdy se v rodné Anglii uklidnily vody a starší bratr Karel II. se mohl konečně po jedenácti letech v exilu vrátit do vlasti a usednout zde na trůn.
Náboženské trable
S Karlem se vrátil i Jakub a svému bratru pomáhal jako první lord admirality. Právě v té době vykonal i svoji památnou cestu za oceán. Slávu by si však užil mnohem lépe, kdyby mu život nekomplikovalo náboženství. Anglická protestantská veřejnost nemohla rozdýchat jeho otevřenou konverzi ke katolictví. Kvůli své víře musel Jakub nejprve složit všechny funkce a později dokonce opustit bratrův dvůr a uchýlit se do Skotska. Nejvíc ale Angličany znervózňoval sám Karel, který ne a ne mít právoplatného potomka, a tak hrozilo, že se jeho odsouzeníhodný katolický bratříček dostane na trůn.
Katolík na trůně
Roku 1685 se tyto obavy naplnily. Karel II. zemřel a na trůn protestantské Anglie dosedl kovaný katolík Jakub II. Taková kombinace nemohla věstit nic dobrého. A také, že ne. Jakub II. začal tím, že na všechny důležité posty dosadil své souvěrce, čímž proti sobě hned v úvodu poštval šlechtu, parlament i prostý lid. Proti Jakubovi povstal nejprve jeho vlastní synovec James Scott, vévoda z Monmouthu a když neuspěl, pozvali mocní do země Jakubova holandského zetě Viléma III. Oranžského, aby se krále pokusil svrhnout.
Vilém se vylodil se silnou armádou a s podporou místního obyvatelstva se vydal na Jakuba. Tomu nezbylo než uprchnout zpět do Francie. V Anglii by marně hledal někoho, kdo by se s mečem postavil na jeho stranu. Po celé Evropě považovali tehdy Viléma za samozvance a nikdo nechtěl jeho vládu uznat, to je však také jediné, co proti ní mohli dělat.
Invaze do Anglie
Ani Jakub si ze svého neúspěchu mnoho nedělal. Od Ludvíka XIV. se mu dostalo vřelého přijetí, a tak už se pomalu smiřoval s tím, že se na anglický trůn nikdy nevrátí. Jeho pohodlnost se ale Ludvíkovi moc nelíbila. Francouzský král měl na ostrovech své zájmy, a tak Jakuba přemluvil k invazi do Anglie. V roce 1689 se tedy Jakub vylodil ve spřáteleném Irsku a společně s Iry měl v plánu Angličany porazit. Irové však poněkud proti plánu pojali invazi jako boj za vlastní nezávislost, což Angličany ještě více semklo a netrvalo dlouho a Jakubova a irská vojska porazili roku 1690 v rozhodující bitvě u Boyne. Neštastný Stuartovec po porážce na nic nečekal a už se plavil opět do Francie.
Už hlavně klid
Po tomto neúspěchu už Jakub na anglickou korunu rezignoval úplně. Raději v pohodlí svého zámku v Sant Germain lovil jeleny a koroptve. Odmítl dokonce i velkorysou Vilémovu nabídku, že pokud nebude mít Vilém potomka, připadne trůn Jakubovu synu Jakubu Františku Stuartovi. Tímto rozhodnutím Jakub definitivně pohřbil naděje Stuartovců, že by se kdy vrátili na anglický trůn, a i když se o to jeho potomci mnohokrát snažili, nikdo z nich už neuspěl.
Článek byl pod mým jménem publikován na serveru Novinky.cz
Martin Tyburec
Cesta do nového světa byla však v životě Jakuba II. Stuarta pouhou epizodou. Jinak tento anglický král strávil většinu svých dní trochu překvapivě ve Francii. Vinu na jeho vyhnanství nesl Jakubův otec Karel I. a starší bratr Karel II. První svojí neomaleností způsobil anglickou občanskou válku, při které ho popravili, a druhý se nechal i s celou královskou rodinou vyhnat za La Manche.
Francie mu přirostla k srdci
Jakubovi se však ve slunné Francii vždy líbilo. Možná i víc než doma, kde o něj nikdo nestál. Nejen proto, že byl synem nenáviděného absolutistického Karla I., ale také kvůli tomu, že se otevřeně hlásil ke katolické víře, což anglikánským ostrovanům bylo dost proti srsti.
Jakub II. žil tedy už od mládí se svou matkou Henriettou Marií Bourbonskou na pařížském dvoře Ludvíka XIV, který byl jejím synovcem. Stal se tu důstojníkem francouzské armády a podle všeho byl i výborným vojevůdcem. Z idylky ho vytrhl až rok 1660, kdy se v rodné Anglii uklidnily vody a starší bratr Karel II. se mohl konečně po jedenácti letech v exilu vrátit do vlasti a usednout zde na trůn.
Náboženské trable
S Karlem se vrátil i Jakub a svému bratru pomáhal jako první lord admirality. Právě v té době vykonal i svoji památnou cestu za oceán. Slávu by si však užil mnohem lépe, kdyby mu život nekomplikovalo náboženství. Anglická protestantská veřejnost nemohla rozdýchat jeho otevřenou konverzi ke katolictví. Kvůli své víře musel Jakub nejprve složit všechny funkce a později dokonce opustit bratrův dvůr a uchýlit se do Skotska. Nejvíc ale Angličany znervózňoval sám Karel, který ne a ne mít právoplatného potomka, a tak hrozilo, že se jeho odsouzeníhodný katolický bratříček dostane na trůn.
Katolík na trůně
Roku 1685 se tyto obavy naplnily. Karel II. zemřel a na trůn protestantské Anglie dosedl kovaný katolík Jakub II. Taková kombinace nemohla věstit nic dobrého. A také, že ne. Jakub II. začal tím, že na všechny důležité posty dosadil své souvěrce, čímž proti sobě hned v úvodu poštval šlechtu, parlament i prostý lid. Proti Jakubovi povstal nejprve jeho vlastní synovec James Scott, vévoda z Monmouthu a když neuspěl, pozvali mocní do země Jakubova holandského zetě Viléma III. Oranžského, aby se krále pokusil svrhnout.
Vilém se vylodil se silnou armádou a s podporou místního obyvatelstva se vydal na Jakuba. Tomu nezbylo než uprchnout zpět do Francie. V Anglii by marně hledal někoho, kdo by se s mečem postavil na jeho stranu. Po celé Evropě považovali tehdy Viléma za samozvance a nikdo nechtěl jeho vládu uznat, to je však také jediné, co proti ní mohli dělat.
Invaze do Anglie
Ani Jakub si ze svého neúspěchu mnoho nedělal. Od Ludvíka XIV. se mu dostalo vřelého přijetí, a tak už se pomalu smiřoval s tím, že se na anglický trůn nikdy nevrátí. Jeho pohodlnost se ale Ludvíkovi moc nelíbila. Francouzský král měl na ostrovech své zájmy, a tak Jakuba přemluvil k invazi do Anglie. V roce 1689 se tedy Jakub vylodil ve spřáteleném Irsku a společně s Iry měl v plánu Angličany porazit. Irové však poněkud proti plánu pojali invazi jako boj za vlastní nezávislost, což Angličany ještě více semklo a netrvalo dlouho a Jakubova a irská vojska porazili roku 1690 v rozhodující bitvě u Boyne. Neštastný Stuartovec po porážce na nic nečekal a už se plavil opět do Francie.
Už hlavně klid
Po tomto neúspěchu už Jakub na anglickou korunu rezignoval úplně. Raději v pohodlí svého zámku v Sant Germain lovil jeleny a koroptve. Odmítl dokonce i velkorysou Vilémovu nabídku, že pokud nebude mít Vilém potomka, připadne trůn Jakubovu synu Jakubu Františku Stuartovi. Tímto rozhodnutím Jakub definitivně pohřbil naděje Stuartovců, že by se kdy vrátili na anglický trůn, a i když se o to jeho potomci mnohokrát snažili, nikdo z nich už neuspěl.
Článek byl pod mým jménem publikován na serveru Novinky.cz
Martin Tyburec