Krvavá historie bičování


Před 152 lety padlo v americké armádě rozhodnutí, které udělalo radost snad všem řadovým vojákům. Od 5. srpna 1861 se už nebudou prohřešky trestat bičem. Nejeden neukázněný vojín se tak vyhne bolestivé a potupné tortuře. Dnes od této události uběho už jedno a půl století, přesto najdeme řadu zemí, kde je zlověstné syčení nad zády odsouzených slyšet dodnes. Pojďme se podívat na historii tohoto krutého trestu.

Devítiocasá kočka, býkovec, knuta nebo důtky, to jsou slova při kterých dodnes mrazí. V našich zeměpisných šířkách se jich už příliš bát nemusíme. Vždyť taková ředitelská důtka v žákovské našich dětí jistě není to, co bývala. Jsou však místa a období, ve kterých nebylo pro bič nidky daleko.

Starověké šlehy
Zmínky o bičování nacházíme už v těch nejstarších dobách a takřka ve všech kulturách. Ve starověké Spartě proslulé svojí tvrdostí se nechali mladíci bičovat jen proto, aby večejně prokázali svoji mužnost. V Egyptě bývalo bičování součástí náboženských rituálů, ale asi nekrutější byli Římané. Ti měli dokonce bičování často jen jako předehrou ještě horších trestů. Například ukřižování.

Odsouzence nejprve zbičovali speciálním bičem s více ocasy, na nichž byly ještě přivázané kovové bodce. To aby každé šlehnutí vytrhávalo z odsouzence celé kusy masa. Pak nebožáka pověsili nebo přibili na vysoké ráhno tvaru kříže. Takto pověšený ve strašných bolestech zemřel až po mnoha mučivých hodinách nebo dokonce dnech. Asi nejznámějším odsouzencem, který podle římských kronik tímto trestem prošel, byl jistý Žid jménem Ježíš Kristus.

Samotní Židé trestali své provinilce maximálně 39 ranami, i když podle svého zákona směli dát ran 40. O jednu méně dávali proto, aby se s jistotou vyhnuli stížnostem na špatné počítání.

Bílý muž a jeho majetek
Bičovalo se ale i v Evropě. V Anglii v 16. století přivazovali nahé odsouzence za vůz a vláčeli je skrz město. Během této cesty je švihali tak dlouho, dokud nebyli celí od krve. Ani na konci osmnáctého století během Velké francouzské revoluce nebylo bičování ničím výjimečným. Ponižujícím trestům většinou bez šatů se tehdy nevyhnuly ani ženy. V Rusku řádily takzvané knuty. Biče upravené kovoými prstýnky tak, aby vytrhávaly kusy masa. Odsouzení ke 100 ranám tímto bičem, bylo považováno za ekvivalent rozsudku smrti.

Mnoho lidí má biče spojené i s otrokářstvím. O tom starověkém není třeba ani mluvit. Horší je, že beztrestné bičování svého majetku provozovali „civilizovaní“ američtí velkoplantážníci ještě v 19. století.

Dnes už naštěstí bičování nenajdeme v zákonech žádné evropské země. Běžné je však v řadě islámských zemí. Zde je pevně ukotvené v islámském tradičním právu Šaría. Podle něj by exekutor měl mít jednu ruku položenou na knize, aby se minimalizoval jeho švih. Zároveň by trest neměl způsobit trvalé následky ani jizvy. Pokud je provinilec odsouzený k vysokému počtu ran, bývá trest rozdělený do více dní, aby neohrozil jeho zdraví. Zvlášť velký pozor na zákony je tedy potřeba si dávat například v Singapuru, Brunei, Malaysii, Tanzánii nebo v Zimbabwe. Většinou nejde o tak brutální bičování, jaké známe z historie, a na místě bývá přítomný i lékař, přesto na něj zločinci jen tak nezapomenou.

Článek byl pod mým jménem publikován na serveru Novinky.cz