Česku podobná estonská historie

Asi 1200 kilometrů severovýchodně od České republiky leží kraj lesů a jezer, který stejně jako  naše země dlouhá desetiletí vězel v nesvobodě. Na první pohled nemáme s Estonci mnoho společného. Absolutně jiná řeč, etnický původ i poloha. Při bližším pohledu na estonskou historii ve dvacátém století ale nacházíme hned několik paralel.

První estonská republika vznikla stejně jako ta naše v roce 1918. Stejně tak jako my, i Estonci se oddělili od ne příliš milované monarchie. V jejich případě však šlo o carské Rusko. Svoji parlamentní demokracii také na rozdíl od Čechoslováků Estonci museli vykoupit krví.  Až do roku 1920 vedli válku o nezávislost se Sovětským svazem. Estonská armáda v té době teprve vznikala, a tak válku začínala s pouhými 2000 muži, kteří svoji vlast bránili proti šestinásobné přesile dvou plně vyzbrojených sovětských divizí.

Samostatnost pomohly vybojovat tisíce zahraničních dobrovolníků
Není tedy divu, že Estonci zpočátku rychle ustupovali. Nakonec se fronta z kraje roku 1919 zastavila jen 34 kilometrů před hlavním městem Tallinem. V tomto momentě se ale situace zlomila. Estonská armáda rychle posilovala a 5. ledna měla už 14 000 mužů. Další se při nastalé všeobecné mobilizaci rychle přidávali. A nepřidávali se jen rodilí Estonci. Zemi ze sovětského jha pomáhaly vymanit i tisíce dobrovolníků z okolních zemí. Pomohlo asi 3500 dobrovolníků z Finska a další stovky ze Švédska nebo Dánska. Estoncům navíc brzy přispěchali se svými loděmi na pomoc i Britové. Překvapivě pomohly i tři tisíce Rusů, bělogvardějců, kteří bojovali proti centrální bolševické vládě. Společnými silami nakonec Sovětský útok odrazili a Rudá armáda se musela stáhnout za hranice.
K nejtvrdším bojům však došlo až v roce 1920 při druhé sovětské ofenzivě.  Ani tehdy se ale Sovětům nepodařilo heroické Estonce porazit. Ti tak mohli už 2. února 1920 slavit podpis mírové smlouvy, v níž se Sověti mimo jiné vzdávají dobrovolně a na věčné časy všech mocenských práv vůči estonskému lidu, zemi a státoprávě. Estonci si tak vybojovali svoji první nezávislost.

O nás bez nás jako u nás
O konci nedlouhé estonské svobody stejně tak jako o zániku Československé republiky se rozhodlo „o nich bez nich“. O osudu Estonska se rozhodlo v rámci známé dohody Ribbentrop-Molotov mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Podle této dohody Estonsko připadlo Sovětům a ti je v roce 1940 také obsadili. Němci sice záhy tento pakt porušili a krátce po otevření východní fronty si Estonsko dobili pro sebe, ale nevydrželo jim dlouho. V roce 1944 Rudá armáda Němce vyhnala a na dalších 46 let Estonsko přidružila k Sovětskému svazu.

Nový boj za svobodu
Stejně jako v Československu tak i v Estonsku to dlouho vypadlo se svobodou beznadějně. První jiskry, které by mohly znovu zažehnout naději, se objevily až koncem 80. let. V té době se tak jako u nás také v Estonsku zformovalo národní hnutí bojující za změnu politického režimu a za nezávislost. Takzvaná Lidová fronta se v roce 1988 dostala do Sjezdu lidových zástupců, což byl nejvyšší zákonodárný orgán SSSR. V roce 1990 se pak ve velkém počtu dostala i do Nejvyššího sovětu Estonské socialistické sovětské republiky. Jeho novou prioritou se díky tomu stalo vyhlášení nezávislosti.
Sovětské vedení se snažilo situaci zvrátit hospodářskou blokádou i násilím, ale rudá říše byla tou dobou již v totálním rozkladu. Veškerá její snaha vedla pouze k ještě vášnivějšímu boji Estonců za svobodu. Není proto divu, že 20. srpna 1991 došlo k historickému momentu. Nejvyšší sovět Estonské socialistické sovětské republiky vyhlásil úplnou nezávislost. Během několika týdnů ji uznala řada západních zemí a ani ne za měsíc již Estonci měli vlastní stůl v newyorském sídle OSN.
Dnes je Estonsko stejně jako ČR členem Evropské unie i NATO, stejně jako ČR čelí ekonomické krizi a stejně jako my i Estonci se více či méně úspěšně snaží budovat svobodný demokratický stát.

Článek byl pod mým jménem publikován na serveru Novinky.cz

Martin Tyburec