Inventura
Naši nesourodou skupinu vyčerpanejch dam s modrýma stínama a depresema a mazáků s červenýma nosama zkoumá přes obroučky chlap ve žlutý mikině. Jako by mu někdo na noc pod oči a bradu pověsil závaží. Na prsou připnutá visačka představuje vedoucího inventury: Rudolfa. Jeho světle modrý psí oči působí dojmem, že právě dobrečel.
Obyčejnou tužkou zapisuje do desek docházku, pak nás hlubokým hlasem rozděluje do dvojic. Mě sunou ke kulatýmu chlapíkovi, co nemá ani metr padesát. Pupek, džínový lacláče a odrbaná kšiltovka, která mi sahá sotva po bradu. Šedesátník na mě povzbudivě mrká, ale není to zrovna povzbudivej pocit.
„Vy, co to ještě neznáte,“ duní Rudolf, „čeká nás třináct set osmdesát sedum regálů. Tady máte každej svoji barvu lístků.“
Každej dostává balení barevnejch lepicích papírků. Pin-sticků, co si lidi dávají na ledničku. My fasujeme fialový.
„Spočítejte každou řadu zvlášť a na poslední balení přilepte lístek svojí barvy s počtem kusů, co ste napočítali. Na konci záleží jen na vás, kolik toho stihnete a kolik si vyděláte. Je to spravedlivý. Každej začíná od píky.“
„Tak určitě, když se něco začne od Píky, tak to většinou stojí za to...“ usmívá se můj novej kolega v lacláčích a kšiltovce a spolu s celou skupinou se pomalu rozpouštíme do obrovský lodi hypermarketu. Nikdo nám nehraje, nikdo nám nechce nic prodat. Je ticho. Začala inventura.
„Pojď, miláčku,“ tisknou mi loket dva krátký suchý prsty. „Budeme lítat od jednoho ke druhýmu,“ chechtá se kšiltovka a pak zvážní: „Pro začátek dem do pečiva. Následuj moje kroky!“ Následuju a zjišťuju, že ten člověk má pantofle.
„Mirek,“ ozve se důrazný představení a prsty jak špalky pouští můj loket. „Ne že mi budeš vykat. To bys mě nasral,“ dodává pak drtivě a zbytečně dlouho nepouští mou dlaň. Jako by se podle toho dalo poznat, co jsem za člověka.
„A taky nechoď moc rychle ani moc pomalu,“ vysvětluje s výrazem, že se to je přece samo sebou, že chodit rychle nebo pomalu se v teď opravdu nehodí.
Všechny regály v pečivu jsou po celodenních nájezdech spotřebitelů prázdný. Nikde ani rohlík. Jen pár balení toustovýho chleba. Z celýho hypermarketu jen tady není co počítat. Uvažuju a dochází mi, že asi jen tak nezačneme. A mám pravdu. Mirek má docela jinej plán.
„Počkáme, než ten klaun přijde až sem,“ vysvětluje a zkoumavě si mě prohlíží skrz svoje rozptylky. Posadím se teda na okraj jednoho z regálů a on mezitím vybírá z obrovskýho koše vedle nás semínka po celozrným pečivu, který se sem celej den drolilo.
„Dobrý, co?“ pobízí mě, ať si taky dám. Dávám si, opravdu jen abych neurazil.
„Hlavně to ber jako muzikál,“ přežvykuje, když vidí, jak jsem nervózní z toho, kdy už začneme s počítáním a lepením lístečků. Zatímco ostatní už určitě polepili celý uličky tatranek a kečupů, my tady zobeme semínka a s každým tím semínkem riskujeme jinou infekční nemoc.
„Není důležitý, co děláš, ale jak to děláš. A hlavně je důležitý bejt pořád trošku nacamranej,“ směje se Mirek a hned odněkud z kapsy vytahuje upatlanou placatku.
„Taková moje slivovice,“ vysvětluje. „Slil jsem si to po jednom večírku z různejch flašek u kámoše doma.“
„Když máš trošku v krvi, tak všechno jde líp a dějou se různý kouzelný věci. Jednou sem nějaký důchodkyni Kačabový Jarmile, dej jí pán bůh věčný nebe, která byla tři milénia předtím krasavice vyhlášená, na mobilu stopoval její pokus o zápis do knihy rekordů. Ta baba, otužilá jak rusko-finská hranice, na svatýho Štěpána šla plavat do Vltavy a že to vydrží celou hodinu. Její vlastní rekord byl předtím sedmapadesát minut, plus minus autobus.“
Krátká pauza na žvejkání a plná pusa pokračuje:
„Kolem krákaly sovětský vlašťovky, já byl nabalenej jak taška do Chorvatska, novináři zmrzlí jak sobolí hovna a Kačabka plove mezi krama. Sem tam, sem tam. Tam pod Vyšehradem vod Žlutejch lázní k železnýmu mostu a zpátky,“ vysvětluje a názorně dělá několik temp mezi sucharama a korpusama na dorty.
„Takhle plavala a hrozně u toho funěla. Hééé ffff! Héééé fffff! Po strašný době začne ta baba lízt z vody. Výjev jak z hororu. Jeden rybář se tak lekl, že zahodil prut a utíkal někam k Neumětelům. Kouří se z ní jak ze židovský sprchy, ksicht má zmrzlej a se zaťatejma zubama na mě chrčí: „Mirku, tak kolííík!? Tak kolííík!?“ Mirkuuu, tak kolik to mám?“
„Kameramani to kamerovali, fotografové to fotili a jedna žákyně přinášela tý Kačabový už medaili z Fidorky, jenomže se ukázalo, že já, vylitej jak váza, místo stopek spustil minutku. Tak z toho nic nebylo.“
Přistihuju se, že mám taky plnou pusu semínek.
„Novináři z toho byli zoufalí, a tak si vymysleli, že tam byla hodinu a tři minuty. Všichni to tak napsali a bylo to. Rekord jak Brno. Nikdo tam nechtěl mrzout zbytečně, no ne? Kdybych byl střízlivej a spustil stopky, třeba by ten rekord ani neměla. Aha?“
Přikyvuju a ohlížím se, jestli bych nemohl někoho požádat o záchranu.
„Jen se nevrť, miláčku. Deme radši na kafe,“ usmívá se Mirek a při odchodu pantoflema rytmicky pleská o paty. To všechno, zrovna když se na konci uličky u pytlíkovejch polívek objevila žlutá mikina pořádající agentury.
Automat na kafe stojí opuštěnej u pokladen. Mirek přistoupí a nejdřív kouká, jestli si někdo nezapomněl vevnitř drobný. „Ničego,“ mumlá, když nic nenachází. Z kapsy pak ale vytahuje chuchvalec slepenejch kapesníků a narve je do otvoru. Zase se šouráme pryč, a to bez kafe.
Nechápu. Mirek si mě ale nevšímá. Jen po vzoru těhotných žen láskyplně hladí předek svých lacláčů.
„Deme se zchladit,“ prozrazuje blahosklonně další plány a hodiny na stropě už ukazujou půlnoc. Procházíme mezi ostatníma brigádníkama, který pilně počítaj a lepěj. My ještě nemáme ani ň.
„Nechoď tak zbytečně rychle!“ slyším metr za sebou. „Je to muzikál,“ poučuje mě Mirkův udýchaný hlas. Dohání mě, když výrazně zpomalím. „Ne zas tak pomalu!“ ozývá se znova. „To zas vypadá, že nejdeš dělat nic důležitýho a mohl by tě někdo někde potřebovat. Prostě di tak akorát. Kapišto?“
„Kapišto,“ odpovídám, když ze mě dlouho nespouští svoje brejle.
Pár minut jdu - tak akorát -, až přicházíme na druhej konec hypermarketu, kde je masna. Vedle chladicího boxu s vejci se Mirek s hlasitým heknutím shýbne a jedním trhnutím vytahuje roletu – tajný dveře, průchod do zázemí. Roletu opře o břicho a já zlomený v pase vcházím. Hned cejtím chlad. Ve tmě před náma lítaj dvě oranžový tečky. Míříme k nim.
Jsme v mrazáku. Kolem nás se na hácích točí salámy, šunky a prázdný oční důlky prasečích půlek.
„Servus Johny!“ zdraví Mirek staršího hubenýho muže, kterej má asi pět zubů a každej ten zub vypadá, jako by patřil někomu jinýmu. Je to ten typ, co pořád kouří, ale nějakou záhadou ho nikdy není vidět s čerstvě zapálenou cigaretou. Pořád jako by jen ve žlutých prstech dokuřoval poslední milimetry starýho vajglu. Vedle nervózně těká mladší kluk. Taky kouří, ale očividně neumí šlukovat.
„Dobrý večer, jak to jde?“ zamečí hubeňour a prohlíží si mě pod ježatým obočím. „De to, ale dře to,“ odpovídá za mě Mirek a pokračuje stížností: „Tady mladej stachanovec je pořád samý hrr na lepičky,“ „To můj kolega taky,“ krčí kuřák rameny.
Mirek s pochopením přikyvuje: „Ty mladý jsou jak důlní koně. Myslej, že věděj, vo co de. Ale věděj hovno. Těmhle všem vokolo,“ rozmáchle ukáže směrem, kde předpokládá výskyt žlutých mikin. „těmhle všem vokolo de jenom vo jedno. Udělat z nás citróny a vymačkat je. Radši dělám na sebe a taky jsem čím dál víc morálně vodolnej,“ zvedá obočí a čeká podporu.
„Dyť jo,“ dodává mu ji skoro bezzubý muž. „Já kdybych to viděl, tak si myslím, že se to maže na chleba.“
To zřejmě nikdo nepochopil, ale Mirka věta stejně potěšila.
„Vo jídle mi vůbec nemluv,“ navazuje. „V sobotu sem byl v jídelně na Arbesáku na svíčkový. Tam, kde je vyhlášená. Tam, kde ji vždycky dělaj úplně luxusní. Krémovou, perfektně dochucenou, s mrkvičkou, masíčkem jak dort a s nadejchanejma domácíma knedlíčkama. Hodně šlehačky, hodně brusinek. Jenomže představte si, - ta kráva - mi nalila vomáčku nahoru na knedlíky. Nahoru na knedlíky! No to se vůbec nedalo žrát!“
Johny souhlasně šlukl: „Já knedlíky vůbec nejím. Mně se po nich zdají krvavý sny.“
„Kouříš?“ zaostřil pak jedno oko na mě a druhý někam do dáli. „Přestal jsem,“ lžu, když vidím igeliťák plnej špačků, který mne mezi prsty, a pak do krabičky od Energitu vytřepává tabák. „To je pěkný, to chválím,“ ozývá se Mirek a labužnicky bafá. „Já taky chtěl přestat, ale pak mi to přišlo vůči mně takový sobecký. Navíc... kouření zabíjí lidi, a tak pomáhá přírodě.“
Všichni tři muži chvíli mlčky kouří. Ticho prolamuje zase Mirek:
„To je pěkná brigáda. Voní tu maso...,“ zasní se a pokračuje: „Já už kdysi v řeznictví hákoval. Respektive, na hácích tam jezdily svině a my je bourali. A tam byl nějakej Pazdera z Braníka. Chlap jak hovado, knír jak Stalin do rezervy, a mně se líbil. My sme si rozuměli, ačkoliv byl malinko nerudnej, protože ho prej od druhý třídy pálila žáha.“
„Oba jsme měli tehdy zrovna rukovat. Tak povídám tomu Pazderovi, jestli by mi nezlomil vobě ruce a co by za to chtěl. A von že jo a že nějakou sbírku básniček – byl to romantik jako tady Johny a jak všichni řezníci.
A že vezme sekeru a já se oběma rukama chytnu za skřínku a von mi ty pazoury naplocho přerazí. Tak sem se chytil tý skříňky, Pazdera se napřáhl, jenže to se nedalo vydržet! Já se na poslední chvíli uhnul, abych si dal ještě pár kapek dezinfekčního lihu. Pazdera to už ale nemohl zastavit a plnou silou jebnul tou sekerou rovnou do tý železný skřínky. No, zlomil si vobě ruce – i tu sekeru. To byla škoda. Na tu jsem měl spadýno,“ rozhodil Mirek smutně rukama.
Hned se ale zase nasadil svůj debilní švejkovský úsměv: „Ten Pazdera mi pak pochopitelně byl dlouho vděčnej, protože se díky tomu vyhnul vojně. Sám neměl odvahu, aby si něco udělal. Dodnes u něj vždycky mám sedmdesát procent slevu na volskou tlamu, že jsem ho zachránil vod vojny. A všechno jenom díky tomu, že jsem byl nacamranej. Aha!“
Mlčel jsem a přemejšlel o tom, co to je volská tlama a jestli bych to se sedmdesátiprocentní slevou ochutnal.
„No nic, miláčku, deme na to kafe,“ vyrušil mě z rozjímání můj maličký parťák s kšiltovkou, pod kterou se vlnil klasický účes „vpředu byznys, vzadu párty“, proslavený kdysi mladým Jardou Jágrem.
Zase procházíme mezi porobenými brigádníky. Police se zbožím hrajou všema barvama lepicích lístků a unavené dámy strojově počítají a lepí a lepí a lepí.
„Ty se s tím serou jak s první láskou,“ poznamenává Mirek s despektem a já zas myslím na to, že nemáme ani jeden spočítanej regál, a tak dneska v noci nejspíš nic nevydělám. Mirek naopak bezstarostně prohlíží pult s mléčnejma výrobkama a pak si bez jakýhokoli pokusu o nenápadnost do ponožky strká balení romadúru. Dokonce má tu slušnost, že na přilepeným papírku škrtne číslo dvacet osm a napíše dvacet sedm.
Tentokrát mý neznatelný kroucení hlavou nepřehlídne: „To je krásnej člověk, ten Johny, co? Národní umělec ve všech směrech,“ tváří se nadšeně. „Představ si, že je to profesor a kunsthistorik. Napsal devět knih o Mistru Theodorikovi a těhle frajerech z gotiky. Ale ňák se to neprodávalo. Holt dneska už umění nikdo nepozná. Natož umělce!“
Když přicházíme k automatu na kávu, zrovna ho s kouřícím kelímkem v ruce opouští jedna z přemalovaných dam. Úzce se na Mirka usměje a místo pozdravu tlumeně hlásí: „Ani tam nechoďte, pane. Píší, že vrací. A nevrací. Jdu si stěžovat! Doprovodíte mě?“ Mirek dělá, že nevidí a neslyší.
„Pff... Vyzobaná slunečnice,“ odfrkne si opovržlivě, když fialový drdol uraženě zmizí za regálem. „Tááákovej účes. To by byl poslední hřebíček do rakve mojí erekce,“ dodá. A zatímco zkušeně sune ruku do otvoru na vrácený drobný, pokračuje: „Ale pozor! Na druhou stranu: Taková vosamělá čtyřicítka – náhlá smrt, kamaráde. Ty prcaj jak vo zlatou přilbu. Vždycky naposledy.“
Za okamžik vyloví z automatu kouli svých kapesníků. Do ruky se mu přitom sype malý jackpot. Minimálně stovka. Pak na místo znova rve svoje kapesníky. Peníze bohatě vystačí na kávu pro oba a ještě si vedle můžeme dát bagetu.
„Dem do elektra, miláčku,“ velí zas Mirek a rukou naznačuje, že tu bagetu ještě nemám jíst. Všechno vzdávám a bezmyšlenkovitě následuju pantofle svýho mentora. Brzo bude jedna hodina. Inventura má trvat nanejvýš do tří. Moje naděje na výdělek se rozplývá.
Mistra to ale netrápí, cestou si pravidelně zavdává z placatky. Pak vytahuje z kapsy jablko. Vyleští ho o svetr, zakousne se a s plnou pusou povídá:
„Kvůli takovýmu blbýmu jabku sem jednou málem platil chcíplýho slona.“ Zvedám obočí.
„Moje tehdejší družka byla jako každá ženská velká manažerka volnýho času. Vod toho taky vzniklo slovo "manželka", že jo. No a tak jednou v neděli že deme do zoo. Chápeš to? V neděli! Tož jsem se nalil a šlo se.“
„To bylo v době, kdy nám pořád chodily dopisy s modrejma, žlutejma, červenejma a dalšíma pruhama a já to furt dával do šuplíčku, že to jednou vyřídím. Jenomže sem se vždycky po vejplatě U Dandů tak rozčílil, že sem doma z těch dopisů udělal kámošovi, co je malíř pokojů, čepice a do těch obálek s pruhama sme si dávali svačiny. No a zrovna v jedný takový obálce sem měl takovýhle jabko, když jsme šli tu neděli do zoo.“
„Už cestou sme se na Palmovce doslechli, že ten den z Troji uletěl nějakej drahej papoušek, a tak haranti chodili po celý Libni a ptali se každýho, jestli neviděl papouška, co mluví a má zelený, červený a modrý pruhy – jako ty úřední obálky. Ptali se i bezdomovců a feťáků a ty těm dětem řekli: Ještě né, ale až ho potkáme, určitě vám dáme vědět.“
„Ale to sem odbočil: Zkrátka jdeme do tý zoo na hroši, na lachtani, na medvědi a tak dál a mně se nejvíc líbili sloni. Velikánská slonice, žrala velikánský balíky trávy a srala velikánský bobky a koulela u toho černýma očima. To se mně tak líbilo, že sem jí chtěl přilepšit jablíčkem, co jsem měl v igelitce. Jenže jak sem už byl po flašce rumu v jiným skupenství, tak se hrabu v tý tašce a místo abych vytáh jabko, celý mi to vyklouzlo z ruky. Taška i s třema svačinama spadla slonici přímo před chobot. Hned to ta mrcha začala žrát – igelit neigelit, obálka neobálka. A než jsem se vzpamatoval, bylo to v ní.“
„To jsem věděl, že je zle. To jsem věděl, že slonice chcípne na ten igelit uvízlej v žaludku. A až jí rozpářou, najdou v něm ty moje svačiny a hlavně ty obálky s pruhama a s mojí adresou. Celej tejden jsem nespal a budil se s představu, že přijde ředitel zoo a že bude mít cylindr a cvikr a bude chtít zaplatit chcíplýho slona. Už jsem si dokonce v cirkuse zjistil, kolik by to hovado mohlo stát, a začal si půjčovat na slona, kde to šlo. Naštěstí slonice to strávila. Nechcípla a není bez zajímavosti, že ještě ten samej rok zabřezla,“ dodal Mirek pyšně, jako by na tom měly osobní zásluhu obálky s jeho adresou.
Pak ale zvážněl a pokračoval učitelským hlasem: „Jenom ten papoušek se nikdy nenašel, přestože bezdomovci a feťáci z Palmovky několikrát hlásili, že ho na různejch místech potkali a že k nim mluvil a pokládal jim různý filozofický otázky.“
„Peníze, co mi lidi z lítosti nad mým osudem napůjčovali, už nikdo nechtěl zpátky, a tak jsme si s družkou koupili los a vyhráli pračku Romo Fulnek. A to byl krásnej stroj. Na tom se prcalo jedna báseň – hlavně při odstřeďování. Takže kdybych nebyl nacamranej, prali bysme doteď v ruce a prcali na stole. Aha!?“
Když Mirek s vítězoslavným výrazem domluvil, už jsme nějakou chvíli stáli v elektru. Cesta proběhla bez komplikací. Teda až na to, že jsme se museli asi čtyřikrát zastavovat nebo měnit trasu, abychom se vyhnuli žlutým mikinám kontrolujícím brigádníky.
„Dej sem tu bagetu,“ poručil Mirek a přitom do skrytý zásuvky za regálem zapojil nejbližší vystavenou horkovzdušnou troubu. „Rozpečená bude lepší,“ vysvětlil a hodil naše bagety i s obalem dovnitř. Hodiny u stropu ukazovaly půl druhý ráno. Všiml jsem si jich, když jsem dával oči v sloup.
Noční svačina uprostřed ledniček a praček mi ale přece jen trošku zvedla náladu. Hlavně to, že Mirek hodnou chvíli mlčel a žvejkal svoji chlebíčkovou bagetu. Zase se ale bez varování rozpovídal:
„To když takhle v bordelu Piere, vzadu na Maninách, zatkli mýho kámoše Jardu Bouřku za to, že jedný drzý výkonný umělkyni rozbil voko cihlou, to jsem ti člověče poprvé viděl, že i štětky si nosejí do práce svačiny.“
Bordel? Cihla? Svačiny?! Z tý věty jsem nepochopil ani slovo.
„Co koukáš? Tu cihlu měla náhodou v kabelce ta dáma,“ rozhodil Mirek svýma suchýma rukama.
„V tomhle podniku šetřili na bezpečnosti, a tak místo vyhazovačů šlápotám dali cihly. Jarda Bouřka byl navíc v právu. Je to extrovní truhlář a dělá vynikající kuchyně a vona si vod něj tu kuchyni nechtěla nechat udělat. Pořád mlela, že si to nechá udělat v Pyšelích, pak že si to nechá udělat v Rakovníku, potom zase že si to nechá udělat ve Všenorech a nakonec dokonce tvrdila dokonce, že si to radši udělá sama. To si přece kurva nemůže zákazníkovi nikdy dovolit říct. Tak dostala přes držku.“
Přikývnul jsem, přestože jsem pořád nic nepochopil. Jak s tím souvisí svačiny prostitutek?
Mirek uhodl, o čem přemýšlím, a začal vysvětlovat: „Věř nevěř, když se stala ta nehoda, během chvilky přijeli policajti. Kdo je tam mohl zavolat, to nikdy nepochopím. Ale stalo se. Hledaný osoby stihly utýct, Jarda Bouřka ale ne. Byl tak zabranej do utěšování tý ženský, že se nechal chytit přímo na místě toho přestupku.“
„Protože nebylo jinde místo, připoutali ho ke striptýzový tyči a začali s výslechem. Jarda ale zkušeně mlčel jak ryba. Jenže policajti měli čas a trpělivost. Dali si kafe, sedli si a snad dvě hodiny čekali. Jarda, nahatej připoutanej k tyči, a my ostatní jako svědci kolem něj. Bouřka byl tvrdej. Jako bejvalej třetí brankář Rudý hvězdy Svatý Jan pod Skalou byl zvyklej čekat. Po dvou hodinách ale přece jen vyměkl a promluvil:
Řekl, že má hlad.“
„Policajty to moc nedojalo, ale pohnulo to štětkama. Ty holky hned začaly nosit svoje dvojchleby se salámem, rohlíky se sádlem a cibulí, ředkvičky a vůbec všechno, co krom těch cihel měly v kabelkách. To bylo, jak říkám, poprvý, co sem viděl, že i štětky si nosej do práce svačiny.“
Mirek se odmlčel, zmačkal obal od bagety a hodil ho nejbližší pračky.
„Nakonec to dopadlo dobře,“ dodal pak, aby utěšil můj zoufalý výraz. „Tu kuchyni si od něj koupila.“
„Tak, pánové, co se tady flákáme?“ ozval se mi nečekaně přímo za uchem hluboký hlas. Trhl jsem sebou. Než jsem se otočil, už jsem věděl, že je to Rudolf.
„Svačinááá!“ máchl Mirek nevině rukou.
„Nějaká dlouhá, ne? “
„Vůbec ne šéfe, teď jsme si sedli.“
„Nekecejte, už na vás koukám půl hodiny. Za chvíli musíme končit a kvůli takovejm lemplům jako vy dva se nestíhá,“ utrhl se Rudolf a mně se stáhl žaludek. Výdělek nula a ještě ostuda.
To Mirek z role vypadnout nehodlal: „No jo pane, jenomže mě bolí ta haksna. Přes Vánoce mi to nějak vohnilo. Smrdí to jak pošťácká uniforma. Sám se podívejte,“ vymlouval se a začal si na důkaz vytahovat nohavici. Pod tou se k mýmu překvapení skutečně objevila odporná bílá plíseň, která šíleně smrděla.
„No to snad nemusim...“ vysoukal ze sebe Rudolf.
„To je hnus, co? Já jsem tak rád, že vás to zajímá. Lidi mě většinou odsuzujou,“ topil můj parťák dál pod kotlem.
„Já se na to můžu vysrat,“ vydechl Rudolf, vyčerpaně plácl rukou o rozžhavenou troubu, zařval a bez rozloučení odešel. Jeho rychlé kroky se ještě několik vteřin rozléhaly obrovským hypermarketem.
„Teď abych se kvůli tomu buzíkovi šel mejt,“ prohlásil po chvíli Mirek a já si všiml, že má stejnou smradlavou hmotu i na dlaních a hlavně v ponožce.
„Jo! Tak na mě tak nekoukej. Já vím, že jídlo je boží dar. Nejsem první ani poslední,“ červenal se cestou na toaletu, kam si šel smejt romadúr z holeně.
„Kdo první hodí kamenem, je bez viny,“ uzavřel celou trapnou záležitost a já musel přiznat, že ten člověk to skutečně bere jako muzikál.
Když vyšel ze záchoda, byly skoro dvě ráno. Měl mokrou celou nohavici i ponožku a pantofle mu hlasitě čvachtala. „Člověče, hrozně vysoký umyvadla,“ hlásil s úsměvem. „Musel jsem tu nohu strčit do hajzlu.“
I já jsem se usmál.
„Měl jsem si vzít lepší boty. Dobrý boty se většinou vyplatěj. Jako jednou, když jsme s kámošem na křižovatce U Bulhara vožralý myli autům vokna. Nějak jsem se zamotal a jedna ženská s favoritem mi přejela vobě nohy.“
Kouknul jsem se mimoděk k podlaze.
„No neboj, ani to nebolelo, já měl boty Prestiže. Ty držej jak žulový kozy Malý mořský víly. Dobrý bylo, že ta ženská se tak lekla, že mi narvala pět tisíc, abych ji nežaloval. Vidíš, jak se vyplatí bejt v práci dobře vobutej a malinko vožralej. Aha!?“
V tom se z rozhlasu hypermarketu ozval hluboký hlas: „Posledních třicet minut inventury, prosím, dokončujte práci a ve dvě třicet sraz u pokladen. Opakuji: ve dvě třicet sraz u pokladen.“
„Vida vida, teď přišel náš čas, Miláčku,“ podíval se na mě Mirek významně. Honem do sladkostí!
Přiznám se, že jsem byl přesvědčenej, že si hodlá před koncem šichty ještě nacpat ponožky bombonama. Jenomže jsem ho zase podcenil.
Když jsme dorazili do oddělení sladkostí, otevřel se před náma pohled na přeplněný pestrobarevný regály dokonale olepený lepicíma lístkama. Bylo to místo, kde bylo největší množství různejch druhů zboží. Místo, kde si někdo musel máknout, aby to všechno spočítal. Na každým lístečku stálo číslo. Balíčků kyselejch rybiček bylo sedmnáct, margotek dvaadvacet, banánků v čokoládě třiapadesát.
V uličce bylo už dávno hotovo, nikde nikdo.
„Tak šup, vyndej naše lístky a přelepujem!“ rozkázal Mirek a sám už rychle strhával lístky ostatních brigádníků a místo nich tam lepil ty naše fialový. Koukl jsem na hodinky. Zbejvalo dvacet pět minut.
…
Počítání lístků se spočítaným zbožím trvalo žlutejm mikinám půl hodiny. Když bylo konečně hotovo a měly se začít rozdávat vejplaty, předstoupil před všechny brigádníky zdrcenej vedoucí inventury Rudolf.
„Vážení, přestože se někteří z vás překvapivě činili,“ podíval se úkosem na mě a na Mirka, „nestihlo se zdaleka spočítat všechno. Možná, kdyby se víc makalo a míň chlastalo kafe a stěžovalo na kraviny, otočil se zle na dámu s úzkým úsměvem, tak by to už bylo hotový. Teď si to tady bohužel budeme muset ještě protáhnout. Nikoho nemůžu nutit zůstat tady až do rána. Nicméně bude to jako neplánovanej přesčas za dvojnásobnou sazbu. Hlásí se někdo?“
Ruka vedle mě vystřelila do vzduchu jako první, ovšem radost měli všichni brigádníci. Aha!
Příspěvky