Do selhání

-

„Tohle ber každejch šest minut a pak se kouknem na ty stehna,“ plácl Ludvík do obrovského prsního svalu hromotluka známého tady v posilovně jako Drtikol. Do hokejové tašky mu pak posadil sedm desetikilových piksel výrobku ANAPOLON 4000 GT.

„Hmgfh,“ zahučel Drtikol a vykolébal se z recepce do šatny.
„A co ty? Jedeš dneska vostrý kozy?“ otočil se na drobnou dívku, která si vedle listovala časopisem HardBODY a přitom rukou zakrývala obličeje jednotlivých sportovců.
„Hádejte, kdo to je, pane Ludvík?“ odpověděla otázkou.
Odložil vidličku, kterou z plastové krabičky vybíral poslední zbytky své dnes už třetí porce kuřete s rýží, a nahnul se přes pult: „Podle těch hamstringů to je Gerrard.“
„Halawayová,“ zajiskřila vítězně a z vysoké sklenice upila hustý šedý nápoj.

Jmenovala se Léňa. svého trenéra kulturistiky tajně milovala už druhou sezónu.

„Přesně takový křídla bysem chtěla mít,“ zasnila se a otočila list.
„A ten?“ zakryla zase obličej naolejované hroudy svalů.
„Maurice?“
„Jo. Dobrá forma, ne?“
„Forma dobrá, ale loni byl ještě vysekanější. Tady je nějakej tlustej,“ zhodnotil kriticky vicemistra Evropy v kategorii do 212 liber.

Vrátil se k jídlu a s plnou pusou zopakoval svoji otázku: „Dneska teda vostrý kozy?“
Léňa otráveně zvedla umělé řasy: „Jakej je prosím vás rozdíl mezi vostrejma a tupejma kozama?“
„Ty máš tupý, já mám vostrý…,“ rozdrtil ji.
Dívka nakvašeně sklapla časopis a otočila se. „Furt bude dělat tlaky, anabol pitomej“ mumlala po cestě k rotopedům.
„Ty budeš dělat tlaky! A do selhání!“ křikl na ní, aby nebyla drzá.

Nato do nozder nabral odér tisíckrát propocených polstrování posilovacích strojů a spokojeně zamnul naběhlýma rukama. Vydechl a vydal se za Drtikolem.
Zrovna drtil 180 kilo na legpressu. Vleže na zádech nad sebe nohama vytlačoval desku se závažím.

„Poď poď, dejchej, tohle zvedá můj desetiletej kluk! Flexe flexe, ty vole!
- Dobrýýý! Kolik tam chceš přiložit?“
„Dvacet, dvacet.“ zaznělo udýchaně.
Ludvík naložil na stroj dalších čtyřicet kilo a se zaujetím sledoval Drtikolův boj:
„Tak si představ, že s tou Henriettou jsme si psali včera a vona, že má čas hned dneska večer. Tak nevim, jestli mám k ní jezdit. Podle fotek se zdá bejt celkem sjízdná. Ksicht dobrý, jenom ten zadek už mi přišel takovej dost za hranou.
Hlavně, aby nebyla jako ta Lucy. Tu ludru už mám ve složce odložený případy. Prej ať za ní jezdím do Krumlova... Nebudu jezdit kvůli třem minutám až do Krumlova...
- Kolik přiložíme?“
„Dvacet, dvacet.“

„Jo a minule, jak jsem ti vyprávěl o tý Rusce. To se zasměješ. Já tam přišel a tam srká kafe borec. Její pasák nebo co. Takovej vybuzněnej prodavač ratanovýho nábytku v teplákovce – čumí na mě, co tam jako chci?
Tak řikám, že v pohodě, že přijdu jindy.
A vona mi za hoďku píše, že už je sama, ať dorazím.
Já na ní: Kdo to byl, ne? A vona, že jeden ubožák, co si tam chodí jenom povídat a ať jdu hned do sprchy, že jí z těch keců jebe. Chápeš to?“

„Silnější pes mrdá,“ zaduněl Drtikol a obří rukou si otřel pleš do ručníku.
„Spíš: Druhá myš má sejra,“ uvažoval Ludvík, když nakládal dalších čtyřicet kilo.

Svalovec už vytlačoval 260. Mezi cviky, udýchaně komunikoval s Ludvíkem. Ten se najednou zatvářil něžně:
„Mě už to takhle nebaví. Já jsem vlastně citlivej kluk. Já chci taky jednou opravdovou lásku, ale na tu nemůžu v žádným bordelu narazit. Mám furt smůlu na ženský, co maj smůlu na chlapy.“

„A co tvoje ...heeempf… bejvalá manželka?“
„Monika byla fajn, ale ke konci nebyla normální. Posledních pár měsíců seděla doma ve skříni a četla si.“
„Každá ženská je normální, dokud jí trochu nepoznáš. ...Heeempf... A co četla?“
„Rozum a předsudek nebo tak nějak. - Tys to čet?“
„Jenom lichý díly. Heeeeeeeempf,“ vydechnul propocený Drtikol a moment s nataženýma nohama odpočíval v horní pozici cviku.

„,...Co je, ty vyfouklino?! Jeď do selhání! Koukni se na sebe, jak seš hubenej!“
To se Drtikola dotklo: „Ještě dvacítky,“ zavelel.
„Žádný nezbyly.“
„Tak si na to vlez.“
Stokilový Ludvík skutečně vylezl mezi závaží a Drtikol celý ten spektakulární kolos začal zvedat až mu praskalo v kolenou.

„A o čem to je, ten Předsudek?“
„Je to celkem ze života: Jedna ženská pořád otvírá dveře, tam kde má bejt zavřeno a druhá je zas pořád zavírá tam, kde má bejt otevřeno.“
„To je trefný. ...To je celá jejich politika,“ uznal Ludvík.
Když Drtikol dozvedal 260 kilo plus Ludvíka, zařval a s obrovskou kovovou ránou nechal závaží naposledy dosednout na zarážky.

„Hezky pěkně, dobře ty!“ ocenil Ludvík jeho husarský kousek a seskočil ze stroje. „Jak to, žes tady vlastně nebyl v neděli ráno? To vždycky chodíš...“
„Já byl v Čerčanech.“
„Co tam?“
„Svatba.“
„Cože? Počkej, to jsem nevěděl! Že Gábině gratuluju. A co svatební noc?“
„Nechci o tom mluvit.“
„Snad ne nějaký selhání?“
„To ne, ale nic nebylo. Já šel dělat lejtka.“
„Jasný...“

„Poslyš v Čerčanech - tam jsem měl taky jednu bábovku. A ta byla náročná. Tahala mě za uši a řvala na mě: Udělej mi to šestkrát normálně a jednou zepředu, ty dinosaure! Dodnes se mi vždycky postaví, když okolo jedu vlakem.“
„Tak to má každej někde,“ odtušil Drtkol. „Já třeba v Pyšelích. Teda teď před závodama už tolik ne,“ doplnil a smutně se otočil k mrtvému tahu.

„Kdo sype, ten jede,“ prohodil spíš pro sebe Ludvík a pomohl Drtikolovi utáhnout kýlní pás. Pak společně naložili na mrtvý tah první metrák.
Drtikol si povytáhl rukavičky a sehnul se k ocelovým madlům.

Zatímco s hlasitým hekáním tahal, Ludvík si nasadil kapuci a začal se prohlížet v zrcadlové stěně: „Hele, já nevim s tou Henriettou. Jestli to má smysl?“
„Neřeš. Prostě se vymydlíš, navoníš a zpřeházíš jí vaječníky.“
„Blbost. Když tak sednu do auta a jedu rovnou. Chci ji vojet, ne vokouzlit. Možná si vezmu žvejkačku.
- Bacha na ty záda. Dobrý, ještě osm. Oukey, takhle.

„Já už hledám něco dlouhodobějšího.“
„Jako dlouhodobějšího než na tři minuty?“
„Přesně.“
„A co támhle Léňa, ta na tebe kouká skoro stejně zbožně jako ty...“
„Taky mě to napadlo, ale jednak je moc mladá a taky mně vadí, že je po tom drsným rozchodu a já nechci nikomu dělat vrbičku. Z takovejch keců mi jebe.“
„Těžkej rozchod?“
„Chlapec jí po pěti letech vztahu vyklopil, že je teplej a ještě k tomu jenom na Poláky.“
„Tak to je neřešitelný,“ uznal Drtikol.

Aniž by si toho všimli, jejich rozhovor už delší dobu poslouchal někdo třetí. Léňa se opírala o kladku a teď přistoupila blíž.

„Kardio mám hotový, pane Ludvík.“
„Nazdar, koště, trhnul sebou Ludvík. „Tak se pusť do těch vršků. Máš tam asymetrii.“
„Jak jste to myslel, že jsem moc mladá?“
Ludvík se zarazil. Ve chvilce ticha vyniklo Drtikolovo skeptické mlasknutí.

„V červnu mi bude osmnáct.“
„Dokud nebudeš mít po závodech, tak nechci nic slyšet. Dneska jedeš vostrý kozy, jak jsem řekl.“
„Ale, já už jsem dospělá a ty vršky už mám. Hele:“ řekla a bez varování si stáhla horní díl dresu.
160 kilo bylo v tu ránu pro Drtikola moc. Váha dvou netrénovaných chlapů s řinkotem spadla na podložku, většina závaží se uvolnila a jeden patnáctikilový kotouč mu skočil přímo na holeň.
„Do prdeléé! Kruva! Kurva! Kurva!,“ odhopsal recepci jak splašený cirkusový medvěd.
„...Správně, do selhání,“ hlesl mechanicky Ludvík, aniž by z Léni spustil oči:
„Dokud budeš trénovat pod mojí střechou, tak jsi pro mě dítě.“
„Tak já končím.“
„Máš rozum?“
„Mám cit!“