Operace Dunaj - recenze filmu

Když do hospody, tak tankem. Tak zní podtitul nové polsko-české koprodukění tragikomedie, která si utahuje z "malých dějin" invaze spřátelených vojsk . Nejen v Praze se totiž v srpnu 1968 proháněly tanky po přejmenovaných ulicích. Některé opásované kusy oceli bloudily i na méně křiklavých místech. Scénárista Jacek Kondracki si pohrál s myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby jeden takový lidově socialistický polský tank zabloudil a ztroskotal na českém lidově zaprděném venkově. A když český venkov, tak pořádně, řekl si a nechal neschopné polské tankisty vbourat se přímo doprostřed poklidné venkovské hospůdky.

Bláznivý příběh má podle slov samotného scénáristy s realitou společné leda to, že v srpnu 1968 do Československa skutečně vyrazily polské tanky. Přesto je snímek svým způsobem historicky věrný. Věrný ve smyslu atmosféry své doby a věrný, co se týče vzájemných předsudků mezi Čechy a Poláky. Režisér a autor námětu Jacek Glomb pro ztvárnění československého srpna 1968 sehnal skutečně skvostné a v této disciplíně zkušené herecké osobnosti. Čecháčky překvapené náhlým nájezdem tanku T-34 si zahráli Jiří Menzel, Jaroslav Dušek, Bolek Polívka, Rudolf Hrušínský, Eva Holubová, Martha Issová či Jan Budař. Na druhé straně marné polské vojáky ztvárnili Maciej Sthur nebo i u nás povědomý Zbigniew Zamachowski.

Šokovaní hosté výčepního zařízení se nejprve staví okupantům na odpor a každý po svém "brání vlast". Netrvá ale dlouho a z nebezpečných uzurpátorů v tanku se vyklubají spíš zoufalí vojáčci ztracení na přátelsky nepřátelském území. Zprvu byli přesvědčení, že jedou bratrům Čechoslovákům pomoci proti úskočným imperialistům. Postupně ale zjišťují, že po diverzantech a fašistech zde není ani vidu ani slechu a vlastně není vůbec proti čemu bojovat. Obě skupiny brzy ztratí ostražitost i ostych a mezi jednotlivými postavami začnou bujet přátelské ale i milostné vztahy.

Opravdu dobří herci nejsou ovšem vždy zárukou opravdu dobrého filmového zážitku. Přesto, že námět má velký potenciál zaujmout tradičně tragikomicky naladěného českého diváka a přesto, že všichni účinkující odvedli profesionální výkony, je snímek bohužel ze všeho nejvíc nuda. Je vidět, že se polští autoři zoufale snažili napodobit z jedné strany humor Pelíšků a z druhé hrabalovskou poetiku Menzelových filmů. Když ale dva dělají totéž, není to totéž. Snad by vše ještě nějak klaplo, kdyby se snímek postupem času nerozdrobil na mnoho chaotických linek, které nakonec vytvoří dokonalou bramboračku nedotažených minipříběhů. Říká se, že na scénáristické práci bývá nejtěžší umění škrtat. A to se tady právě zvrtlo.

Některé postavy například prožívají nesmyslně prudké přerody. Největší odbojářce Marthě Issové stačí k otočce o sto osmdesát stupňů snad minuta. Dokonce sama herečka přiznala, že jí tento veletoč už při čtení scénáře zarazil, ale nakonec je to prý mozaika mnoha dílčích příběhů, tudíž na psychologii jednotlivých postav nezbylo tolik prostoru. Jiné postavy zase bez vysvětlení mizí a další jsou ve filmu opravdu navíc. To samé se týká i jednotlivých příběhových linek. Řada motivů jako by byla ve filmu sama pro sebe. Mihnou se příběhem a více už je nikdo nerozvíjí. Režisér Jacek Glomb se na tiskové konferenci po premiéře bránil, že nejde o psychologický snímek, ale o pokus ukázat dobu. To je pravda, ale stejně by trošku více péče o logiku při vývoji postav neuškodilo.

Operace Dunaj není typickým propadákem. I přes všechnu výše zmíněnou kritiku, uznávám, že má jistou noblesu. Ten dobrý vkus přináší do filmu především dobří herci a celková nenásilnost podání této pestrobarevné mozaiky. Bohužel je to ale mozaika poskládaná z příliš malých kamínků, které se přes všechnu snahu sypou z plátna jako malý vodopád slibných ale nedotažených nápadů. Filmu prostě chybí spád a v pralese odboček je těžké ztotožnit se s jednotlivými postavami. Možná se vám potom stejně jako mně stane, že vás v závěru filmu ani příliš nezamrzí nečekaná smrt jedné z hrdinek. A co je horší, na plátně to vypadá, že nemrzí nikoho. Není na to čas. Hrdinové už zase řeší cosi jiného. Živelně a nadšeně emigrují na kapotě původně okupantského tanku.

Polští filmaři si vybrali kontroverzní téma. Dělají si legraci z pojmů jako vlastenectví nebo čest, přesto v žádném případě nepřekročili hranici, za kterou stojí uražení diváci. Na druhou stranu stojí oběma nohama za hranicí říše zvané nuda. Na film klidně do kina běžte. Ale o nic nepřijdete, když si počkáte, až ho budou dávat v bedně.

Hodnocení: 58%