Nesmrtelná femme fatale na Vinohradech

Divadlo na Vinohradech uvedlo po 80 letech od původní premiéry klasickou hru Karla Čapka Věc Makropulos. Scéna, která je nesmazatelně spjatá právě se jménem tohoto českého dramatika, přizvala k realizaci inscenace režiséra Davida Drábka. Ten mohl zúročit své zkušenosti s látkou Karla Čapka, neboť již dříve s úspěchem nastudoval například R.U.R.

Do hlavní role nesmrtelné Emilie Marty alias Ellian MacGregor alias Elina Makropoulos obsadil režisér dvorní herečku vinohradské scény Danielu Kolářovou. Dalo by se říci, že tento vcelku logický krok byl i z hlediska herecké úrovně sázkou na jistotu. I když musím přiznat, že mne zprvu mírně zaskočila volba tak "staré" herečky pro roli údajně neskonale krásné operní pěvkyně. Hned v zápětí ale musím uznat, že Daniela Kolářová roli rozhodně z hlediska ženské krásy a elegance nic nedlužila. Spée naopak. O tom ale níže. V dalších rolích se představují Jaromír Meduna jako Jaroslav Prus, Ivan Řezáč v kostýmu advokáta Kolenatého nebo mladý Pavel Batěk, jenž osobitě ztvárnil neurotického a nevyrovnaného Janka.  Ještě než začnu hodnotit samotné provedení hry, rád bych pochválil mistrně pojatou scénu Martina Chocholouška, který svojí architekturou kulis, světly a i celkovou náladou jeviště dokázal velmi moderním způsobem přesně trefit částečně hororový nádech hry, jak mu jej vtiskl režisér. Zvláště úvodní scéna s obrovitým ciferníkem nebo celé druhé jednání, které se odehrává ve stroze elegantním bytě chladné Emilie Marty, mají nádhernou výpravu.

Nelze si nevšimnout ani funkčních a efektních detailů jako levitující palmy, samovolné otevírání zásuvek a jiné telekinetické divy, z nichž běhá divákovi mráz po zádech. I barevné pojetí kulis je pohlazením pro oči. Nikde nic nekřičí, nepřečuhuje ani nechybí. V kontrastu s až funkcionalistickou kulisou vynikají naopak poněkud staromódní kostýmy. Muži chodí ve fracích a ženy až na výstřední hlavní postavu nosí usedlé a nezábavné modely třicátých let. Za zmínku mi stojí nakonec i audio efekty, které v únosné míře příjemně doplňují zvučné herecké výkony.  "Do staletého právního sporu o milionový majetek zasáhne zčistajasna a zdánlivě bezdůvodně operní diva Emilia Marty. Zná překvapivé podrobnosti případu, díky ní jsou objevena zásadní důkazy a zdá se, že spor bude rozhodnut. Jenže Emilia Marty ví příliš mnoho a hraje svoji hru. Přichází jeden zvrat za druhým ..."  Emilia Marty. V podání Daniely Kolářové krásná, zralá, fantasticky elegantní ale i strohá, cynická, ironická, snad i zlá, ale především životem znuděná žena. Už díky kostýmům, které hlavní postavu zcela zřetelně oddělují od vedlejších rolí, je charakter záhadné E.M. jednoznačným středem hry a pro zcela ponořeného diváka i středem světa. Její kovová nedobytnost uhrančivě fascinuje. Způsob, jakým Daniela Kolářová s hořkým úšklebkem přehlíží všechny snahy mužských charakterů o získání její přízně, je neopakovatelný.


Jsem si jist, že mladší herečka by takového nadhledu byla schopná jen stěží. Emilie je stará i mladá zároveň. Ne však v pejorativním významu stará-mladá, ale ve smyslu určitého spojení starého člověka v těle mladého a mladého člověka v těle starého. Prostě osoby, která žije již příliš dlouho. A to, opovážím se tvrdit, bylo cílem režisérovy i hereččiny snahy.  Režisér David drábek je proslulý některými svými neortodoxními inscenacemi klasických děl. V případě Věci Makropulos se však překvapivě hodně držel původní předlohy. Vyškrtal sice některé popisnější části textu, jinak se ale nedopustil téměř žádného ze svých postmoderních přemetů. Jeho úpravy přispěly pravděpodobně k větší akčnosti a rychlejšímu spádu hry, za což mu dnešní televizní divák může být jistě jedině vděčný. Jedinou výjimkou je groteskní modrý pásovec, kterého chová Emilia Marty jako svého miláčka. Až na hranici trapnosti se pak ocitá nakonec přece jen vtipná scénka s venčením pásovce. Uznávám ale, že naprosté kopírování předlohy bych bral jako větší chybu než podobné vykloubení z původního dramatu.  Již jsem se zmiňoval o hororovém nádechu hry. Ten je skutečně cítit velmi silně. Vzrušující rozuzlení celého příběhu nebo děsivé intermezzo s robotem, který je snad odkazem na R.U.R, dodávají hře punc tajemna. A to je dobře. Pozoruhodná je přeměna jeviště v druhé části hry. Původně puntičkářsky uklizený byt pohádkově bohaté operní pěvkyně se dynamicky změní ve válečnou zónu plnou rozházených papírů a zpřevracených křesel.

Silně působí i nevyřčená erotická scéna, která se odehrála na něčem, co silně připomíná pitevní stůl. Právě takové detaily diváka podvědomě děsí. Zvláštně a trošku vytrženě působí postava potrhlého vozíčkáře šendorfa v podání Jaroslava Kepky. účelem postavy je zobrazit rozdíl mezi mládím oslnivé Emilie a stařectvím jejího bývalého milence, který se ze vztahu s E.M.nikdy nedokázal vzpamatovat. Tuto svoji funkci ve hře snad splňuje, i přesto mi se zbytkem hry příliš neladila. Naopak výkon Jaromíra Meduny jakožto Jaroslava Pruse je tím pravým ořechovým. Krásně ukazuje, jak i jinak suverénní a arogantní muž je vedle nadpřirozeně okouzlující Emilie pouhým stínem. Je to ale nakonec právě on, kdo má největší zásluhu na jejím konečném prozrazení.  Inscenace rozhodně potvrzuje nadčasovost Čapkova námětu. Díky modernímu zpracování dokáže zaujmout i diváka, který není na divadlo úplně zvyklý. Pochvalu zaslouží především výkon Daniley Kolářové v titulní roli a skvělá scéna Martina Chocholouška. Slabší jsou naopak groteskní části hry, ať už v podání modrého pásovce či zmateného vozíčkáře. Původně komedii se režisérovi Davidu Drábkovi povedlo umně přetransformovat do temného divadelního hororu. Věc Makropulos tak určitě není ztrátou času ani dobrého vkusu.

Komentáře