Deník režiséra #2: Trable s decibely a jak demokracie požrala Faraóna

Nejefektivnějším státním zřízením je stopro despocie. Takovej absolutistickej monarcha, když má všech pět pohromadě, předběhne demokratickou konkurenci jako nic. Nezdržuje se názorama někoho jinýho, šupe tam jeden dekret za druhým a panuje a rozděluje a panuje a rozděluje - až do alelůja, anebo aspoň až do prvního atentátu.


Film je takový malý království, kde vládne zlej režisér, co si to všechno vymyslel, a teď bičem mrská porobenej štáb, aby porobenej štáb jeho vizi naplnil. Aby mu postavil posmrtnej pomník v takový nadživotní velikosti, že se z toho Faraon od vedle zvencne.  

Takovej pomník se ale může povýst jedině, když si do toho ten Faraon nenechá moc cicmat rádcema. Nedej Bože, když je to měkkej slymejš, co jim doopravdy naslouchá. To pak je za chvilku z Pyramidy krychle, z krychle placka, z placky ďulek a v něm dětský hřiště, který Faraon původně vůbec - ale vůbec nepotřeboval. A Faraon, aby pak ještě někomu vysvětloval, jak to vlastně myslel s tím hřištěm, když to přece původně měla bejt krychle. - Nebo placka?  

Tak stejně je to v tom filmu, kde režisér musí stát na svým, jinak se mu z toho stane kapsář, kde v každý kapse je trošku něčeho, ale celkově je to nemoderní šunt, co se o něm řekne: No, na chatu dobrý...

A tak nějak to začíná dopadat s tím slavným filmem Do selhání. Přesněji řečeno s jeho hudbou. Režisér si neuvědomil, že jeho vize tady není od toho, aby ji někdo chápal, ale od toho aby se kruci písek realizovala - ať to stojí otroků, co to stojí otroků.

Ještě je tady ale jeden další pohled: Schválně kolik takovejch despotů byli opravdu osvícený úspěšný vládcové? A kolik z nich byli prostě hovada, co akorát zplundrovali a propili, co šlo. Jedna ku padesáti? Svět se vyvinul tak, že navrch mají z dlouhodobýho hlediska ty pomalý mrzácký demokracie, ty tlachárny, kde se průměruje až je z pyramidy dětský hřiště. To sice nikoho neohromí, ale aspoň tam nestraší můmie a lidi tam rádi choděj.  

Komentáře