(Nepoužívejte) stroječky času
Představte si takovou věc: Kolem hlavy vám poletují takový malý bzučící stroječky. Jsou hranatý a kulatý, mají křidýlka jako vážky a velký jsou asi jako hračky z kindrvejce. A teď si ještě představte, že stačí jeden z nich chytit do dlaně, což není moc těžký, zmáčknout malý tlačítko a hned se posunete v čase třeba o deset nebo patnáct minut do budoucnosti. Přeskočíte tak příkladně nudnou část cesty, nudnou část něčích nudnejch keců, nudnou část dopoledne nebo tu nudu, než se podaří večer usnout.
Že jsem popsal nějakou sci-fi pitominu? Ne, prosím. To je jenom taková metafora toho, co my civilizovaní lidé máme doopravdy imrvere po ruce. Popravdě, civilizovaní lidé si dali ohromně záležet na tom, aby měli takový stroječky času pořád k dispozici, aby mohli přeskakovat plonkovej čas.
Abych se vyjádřil konkrétně - začnu ještě víc ze široka. Máme pět smyslů: Zrak, čich, hmat, sluch a chuť. Ty nás zásobujou vjemy. Když je vjemů málo anebo je nepokládáme za dost zajímavý, přichází nuda - nebo lépe řečeno “dlouhá chvíle”. A právě v tu "dlouhou chvíli" lapeme stroječky času, kterejm já taky říkám smyslový špunty. Oči zacpeme displejem, nos voňavkou, hmat botama, uši sluchátkama a chuť žvejkou. Civilizovaně se po smyslový stránce dokonale odřízneme od skutečnejch nepříliš zajímavejch vjemů kolem sebe. Jsme zabaveni, mozek si hoví na lehátku a konzumuje.
To má podle mýho tři efekty. Za prvý: čas se subjektivně krátí - dlouhá chvíle se zkracuje. Za druhý: není potřeba přemejšlet nebo dokonce vymejšlet. Mozek jenom tak přežvykuje a postupně bytní jeho duševní lenost. A především za třetí: podstatnou část života tak prožíváme nevědomě - na autopilota. Je to čas, kterej zmizí, jako by ho někdo vystřihl z filmový pásky. A to, myslím, je škoda.
Turistou ve vlastním bytě
Pozor, já neříkám, že by lidi neměli nosit boty a že by po městě měli chodit bosí a vědomě tak prožívat každej krok. (Tak jako to udělal můj kamarád, kterej tím řešil rozvod. Co mu taky zbejvalo jinýho, než se zbláznit, když mu žena pár měsíců po svatbě oznámila, že má přítelkyni.) Ale zpátky k věci. Já neříkám, že by lidi neměli nosit boty, krátit si chvíli posloucháním muziky, žvejkat nebo se vonět. Neříkám, že stroječky času, který nám naše civilizace nabízí, jsou vždycky špatný. Občas je dobrý vypnout.
Taky ale říkám, že se mi zdá, že některý lidi se snaží bejt “vypnutý” celej den. Celej den jet pokud možno na autopilota. Tak, aby nikdy doopravdy nebyli tam, kde právě jsou. Něco takovýho si šetří na dva tejdny v roce. Na dovolenou, při který si většinou na moment uvědomí slast současný chvíle, když leží na pláži. Anebo najednou otevřou oči, když si prohlíží (obyčejný) krásný domy v cizím městě. To je to, co lidi na dovolený dělají - z nějakýho zvlášního důvodu si výjimečně dovolí žít vědomě. Možná je jim za ty prachy líto přeskakovat čas a zapínat autopilota.
Tvrdím, že k tomu není dovolená nutná. Co takhle zkusit příště třeba při cestě metrem nehledat únik, ale otevřít oči a uši současný chvíli. Vědomě si prohlédnout všechny ty samozřejmosti jako lidský tváře, čalounění, podlahu. Vědomě se zaposlouchat do toho šumu v tunelu, do rozhovorů, do ticha, do vlastních myšlenek. Venku si pak prohlídnout ty krásný fasády, zkusit chvilku vědomě jít a soustředit se zvlášť na každý došlap, na každou nerovnost pod chodidlem. Stát se turistou ve vlastním městě, ve vlastním bytě. Naprosto necivilizovaně žít tam, kde právě jsem.
Tak hezkej den - a nezapínejte dneska aspoň na chvilku stroječky času.
Zdroj obrázku: Noah T. Jafferis and E. Farrell Helbling, Harvard Microrobotics Laboratory
Že jsem popsal nějakou sci-fi pitominu? Ne, prosím. To je jenom taková metafora toho, co my civilizovaní lidé máme doopravdy imrvere po ruce. Popravdě, civilizovaní lidé si dali ohromně záležet na tom, aby měli takový stroječky času pořád k dispozici, aby mohli přeskakovat plonkovej čas.
Abych se vyjádřil konkrétně - začnu ještě víc ze široka. Máme pět smyslů: Zrak, čich, hmat, sluch a chuť. Ty nás zásobujou vjemy. Když je vjemů málo anebo je nepokládáme za dost zajímavý, přichází nuda - nebo lépe řečeno “dlouhá chvíle”. A právě v tu "dlouhou chvíli" lapeme stroječky času, kterejm já taky říkám smyslový špunty. Oči zacpeme displejem, nos voňavkou, hmat botama, uši sluchátkama a chuť žvejkou. Civilizovaně se po smyslový stránce dokonale odřízneme od skutečnejch nepříliš zajímavejch vjemů kolem sebe. Jsme zabaveni, mozek si hoví na lehátku a konzumuje.
To má podle mýho tři efekty. Za prvý: čas se subjektivně krátí - dlouhá chvíle se zkracuje. Za druhý: není potřeba přemejšlet nebo dokonce vymejšlet. Mozek jenom tak přežvykuje a postupně bytní jeho duševní lenost. A především za třetí: podstatnou část života tak prožíváme nevědomě - na autopilota. Je to čas, kterej zmizí, jako by ho někdo vystřihl z filmový pásky. A to, myslím, je škoda.
Turistou ve vlastním bytě
Pozor, já neříkám, že by lidi neměli nosit boty a že by po městě měli chodit bosí a vědomě tak prožívat každej krok. (Tak jako to udělal můj kamarád, kterej tím řešil rozvod. Co mu taky zbejvalo jinýho, než se zbláznit, když mu žena pár měsíců po svatbě oznámila, že má přítelkyni.) Ale zpátky k věci. Já neříkám, že by lidi neměli nosit boty, krátit si chvíli posloucháním muziky, žvejkat nebo se vonět. Neříkám, že stroječky času, který nám naše civilizace nabízí, jsou vždycky špatný. Občas je dobrý vypnout.
Taky ale říkám, že se mi zdá, že některý lidi se snaží bejt “vypnutý” celej den. Celej den jet pokud možno na autopilota. Tak, aby nikdy doopravdy nebyli tam, kde právě jsou. Něco takovýho si šetří na dva tejdny v roce. Na dovolenou, při který si většinou na moment uvědomí slast současný chvíle, když leží na pláži. Anebo najednou otevřou oči, když si prohlíží (obyčejný) krásný domy v cizím městě. To je to, co lidi na dovolený dělají - z nějakýho zvlášního důvodu si výjimečně dovolí žít vědomě. Možná je jim za ty prachy líto přeskakovat čas a zapínat autopilota.
Tvrdím, že k tomu není dovolená nutná. Co takhle zkusit příště třeba při cestě metrem nehledat únik, ale otevřít oči a uši současný chvíli. Vědomě si prohlédnout všechny ty samozřejmosti jako lidský tváře, čalounění, podlahu. Vědomě se zaposlouchat do toho šumu v tunelu, do rozhovorů, do ticha, do vlastních myšlenek. Venku si pak prohlídnout ty krásný fasády, zkusit chvilku vědomě jít a soustředit se zvlášť na každý došlap, na každou nerovnost pod chodidlem. Stát se turistou ve vlastním městě, ve vlastním bytě. Naprosto necivilizovaně žít tam, kde právě jsem.
Tak hezkej den - a nezapínejte dneska aspoň na chvilku stroječky času.
Zdroj obrázku: Noah T. Jafferis and E. Farrell Helbling, Harvard Microrobotics Laboratory