Patové dopoledne v non-stopu

Zdroj: zomato.com

Říká se, že málo co je tak zoufalý, jako dopoledne v non-stopu. Jestliže po druhý ráno se na většině večírků už nestane nic dobrýho, tak po rozbřesku to platí tuplem. Každej, kdo se někdy propil do svítání, zná ten divnej heroickej pocit - extra trosky.

 “Běda vojevůdcům přejedeného vojska,” pravil prorocky pan Výravec. Jeden z nájemníků dopoledního non-stopu Diana vklíněného mezi nárožní bankomat a antikvariát pana Bezuchy. Pan Bezucha seděl přes stůl a přikyvoval, aniž by poslouchal.

 

Starý antikvarista pochopitelně miloval knihy. I proto nesnášel zákazníky, kteří mu je vykupovali, jako by se nechumelilo. Naštěstí věděl, jak na to. Stačilo neotevřít.

 

Pili spolu, ale tak nějak každý zvlášť. Už dávno si neměli co říct. V pozadí blikal proherní automat. Právě padly švestky. Malátná výčepní ťukáním do mobilu sklízela úrodu ananasů na karibské farmě, takže jí švestky byly u prdele. Z jejího cigára čněl obrovský kus zuhelnatělého tabáku a hrozil pádem do limonády.

 

“Zbavil země jejich moci a proměnil je v okraj moře,” odcitoval pan Výravec další svoje oblíbené chetitské přísloví a dolil si do krku poslední hlt piva. Otřel knír a otočil se na klenerku.

 

“Simčo, dám si kafe a jdu.”

“Turka, ju?”

“...bez mlíka, bez cukru, bez rumu,” odsouhlasil tragicky.

 

Pan Bezucha jejich rozhovor bezduše odkýval. Myslel ale na sektor dé čtyři svého antikvariátu. Tam pod učebnice cizích jazyků ukryl ty nejoblíbenější tituly. V naději, že je tam žádný kunšaft neobjeví. Pak prohlásil: “Já už se z tý maminky poseru, ty vole.”

 

Na mysli měl svoji pětaosmdesátiletou matku, která ležela v nemocnici a dneska opět očekávala synovu návštěvu.

 

Před panem Výravcem přistála károvaná sklenice. Byla horká a pan Výravec do ní vysypal přiložený cukr a dolil i mléko a rum.

 

“Tak už táhni, Milane,” pozvedl bleděmodré oči.

Skutečně: Mezi oběma muži ležela nádherná vyřezávaná šachovnice. Bezuchova královna se krčila na poli dé čtyři a už několik výměn bojovala o přežití pod náporem Výravcových střelců.

“Vy lumpe,” ocenil Bezucha poslední jeho tah. Nejenže jím zřejmě definitivně přišel o šanci nejsilnější figuru ubránit, ale navíc se v ohrožení ocitl i král.

“Já na matku jebu,” dodal po chvíli přemýšlení a táhl věží tak, aby zachránil krále. Při tom ovšem obětoval královnu.

“Šach einmal!” odpověděl Výravec bleskově hned v dalším tahu.

Na displeji automatu za nimi vedle sebe napadaly sedmičky a syntetická melodie jeho chytrý úskok doprovodila fanfárou.

Pan Bezucha seznal, že jede na tygrovi a seskočit už nelze.

“Vzdávám to, zase si mě dostal,” sňal vyčerpaně brýle a napřáhl pravici, aby po tisící poblahopřál Výravcovi k výhře.

 

Bývalý šachový šampion židovské obce v Praze 3 jeho gratulaci stoicky přijal a začal sklízet figury do sametem vystlaného vnitřku šachovnice.

 

V tom cinknul zvonek nad dveřmi a do lokálu hlučně vstoupila smečka přiožralých maturantů, kteří usoudili, že jedině tady jim snad teď, v půl osmé ráno, ještě nalejí. Panu Výravcovi se blýsklo v očích a přestal sklízet figurky.

 

Pobryndaná nepadnoucí saka maturantů a vlající podolky hovořily jasně o tom, že večírek už nějakou dobu přesluhuje. Stejnou řečí promlouval i fakt, že mezi mladíky chyběla jakákoli dívka.

 

“Asi matematická třída,” vytušil Bezucha.

“Mladí géniové na prahu non-stopu,” přikývl Výravec.

 

Skupinka uhrovatých kluků zabrala boxík nedaleko dvojice šachistů. Výčepačka z nich byla nadšená asi stejně jako pan Bezucha, kdyby nějací maturanti dorazili do jeho krámu.

 

“Takže?” zeptala se úslužně.

“Máte nějakej dobrej rum?”

“Takže rumů kolik?”

“A co máte?”

“Rum.”

“Aha. Tak teda pět rumů”

“A dál?”

“Pivo.”

“…A pět piv. Ještě něco?”

“Máte cigarety?”

“Ne. Vietnamec otvírá... v osm.”

 

Hoši si nepřízní rumové a tabákové nabídky nenechali kazit náladu. Dušeně se chechtali jakýmsi nedávným událostem, ve kterých figuroval školník a jeho mrtvý pes.

 

Pan Bezucha točil palci a děkoval v duchu Bohu za jejich příchod. Stal se mu záminkou, aby mohl znechuceně odejít z hospody a donutit se vyrazit za umírající maminkou. Rozloučil se mávnutím lístku, zaplatil a zmizel na ulici, kde rudé červánky už věděly, že do nemocnice dneska přijde pozdě. A zbytečně.

 

Pan Výravec si významně zapálil retko. Netrvalo dlouho a jeho vějička zabrala. Od stolu se zvedl jeden z mladíků v mimořádně nepadnoucím obleku a nesměle k němu přistoupil.

 

“Myslíte, že bysme od vás mohli koupit dvě tři cigarety? ” posouval po stole dvacku.

“Nemohli,” odpověděl tvrdě. “Já vám je věnuju,” dodal pak měkčeji.

“To jste zlatej, ale přece jen… Vždyť to neroste na stromech...” trval na zlatavé minci nepřirozeně hranatý student.

“Tak hele, jestli mě porazíte tady v šachu, tak si můžete vzít třeba zbytek tý krabičky,” zasekl konečně udičku pan Výravec.

 

Dobře slyšitelná nabídka úplně změnila atmosféru. Náhlé ticho prořízlo jen skeptické mlasknutí zpoza baru. Maturanti ale žádnou zradu nečekali. Naopak. Tahle hozená rukavice od opilce kdesi v non-stopu představovala lákavou šanci na dobrou zábavu. Ani sebevědomí jim nechybělo. Především ne Václavovi. Podsaditý blondýn o šachu něco věděl a jeho ego bylo skoro stejně vysoko jako jeho ELO.

Automat v pozadí zahrál další výmluvnou melodii.

 

“Tak pánové, co vsadíte?” pozvedl Výravec huňaté obočí.

“Jako peníze?” ozvalo se odněkud z hloučku, který se mezitím celý přesunul nad stůl tělnatého muže.

“Jako peníze,” přisvědčil Výravec a zamával slibovanou krabičkou.

“Já dávám tady cigára a řekněme pětikilo. Tak každej dejte kilčo a bude to cajk.”

Nenašel se nikdo, kdo by nápad brzdil, takže se vedle šachovnice šmahem nakupila hromádka pomačkaných zelených bankovek.

“Přeju ti hodně štěstí. ...I když bys potřeboval spíš zázrak,” podal starší muž Václavovi tučnou ruku.

“Fortes fortuna adiuvat,” dodal pak už spíš pro sebe, že štěstí přeje silným.

   

Partie skončila přesně po padesáti tazích. Přestože oba soci měli celou hru přibližně stejně materiálu, zkušenější šachista si narozdíl od Václava dokázal podržet královnu až do koncovky. Student ani pomocí zbývající věže a střelce nedokázal odvrátit konec. Výravec ve čtyřicátém osmém tahu posunul  bílého střelce z pole G8 víc do středu šachovnice na pozici E6. Tím donutil Václavova krále ukrýt se ještě víc do rohu na pole B8. Předfinální útok bílou věží na D6 ale uzavřel i poslední únikovou cestu a všechny další Václavovy možnosti končily neodvratně matem.

 

Václav položil figuru s vyřezávanou korunou na znamení, že pochopil.

 

“GG,” vyslovil anglicky a napil se ze svého dlouho netknutého půllitru.

Mezi maturanty to zašumělo zklamáním.

 

“Vedl sis dobře. Odvetu?” nepřestával kníratý nájemník non-stopu trápit sebevědomí mladého vyzyvatele. Ten zavrtěl hlavou. Byl dost dobrý šachista na to, aby poznal, že ani další hru by nedokázal vyhrát.

 

“Tak simlutánku! Vy všichni proti mně a já mám na tah jen 5 sekund?” rochnil se vítěz ve svém triumfu. “Dám dva tácy,” vycenil zuby a obratem vyplázl z náprsní kapsy i bankovku s Emou Destinovu, která svým útrpným pohledem jako by studenty prosila “Nedělejte to!”. Ve skutečnosti operní diva představovala poslední zbytek Výravcova důchodu a několik dalších sopranistek pošťačka přinese až skoro za tři týdny. 

 

“Dorovnáme!” ozval se po chvilce nesouhlasného bručení svých spolužáků hubený kluk, který si prve přišel pro dvě tři cigarety. Skrčil se pod stůl a vyhoupl na jeho upatlanou desku naditý batoh. Rozepnul zip, uvnitř zacinkalo pestrobarevné plátno nacpané drobáky od rodičů. Výtěžek maturitního plesu. Víc než 15 tisíc.

 

“Ser na to, Šimi!” odsunul ho zpátky na židli Václav, jako by to byl neposlušný pěšec, co vytáhl příliš zbrkle na soupeřovu královnu.

Maturanti se ale neshodli. Všichni byli na nohou víc než čtyřiadvacet hodin, všichni celou tu dobu pili a většina z nich nechtěla jeden z nejlepších dní života zakončit trapnou porážkou od lokálního velmistra z baru Diana.

 

“Venco, klid, holky se to nedozví,” argumentoval jeden ze spolužáků.

“Stejně jsou to krávy, že se na nás vybodly,” podpořil ho další.

“Kunda tě zradí, chlast nikdy,” přidal znalecky i pan Výravec a vyklopil do chřtánu další stakan místního kvalitního rumu z brambor. Za jeho zády zablikal Jackpot.

 

Studenti hlasovali. Vyhrál hazard.

 

Vedle šachovnice vyložili několik málo bankovek, které před pár hodinami doplachtily do jejich napnuté plachty. Pravidla nikdo vykládat nemusel. Byla jasná. Oni se smí radit nad každým tahem libovolně dlouho, ale pokaždé táhne někdo jiný. Velmistr Výravec má na odpověď 5 vteřin.

 

Figury stály na svých místech.

“Rackové létají za rybářskou lodí, protože doufají, že vypustí sardinky,” odcitoval šampion.

Za okny projela tramvaj osmička, na plošině druhého vozu plakal pan Bezucha.

“Actum est,” zašeptal bývalý vysokoškolský profesor pan Výravec a posunul černého pióna na E5.

 

Soustředěná snaha dobrého šachisty Václava stačila v předchozí hře na padesát poměrně vyrovnaných tahů. Rozháraná simultánka pěti lidí se rozpadla po už třinácti. Bylo to Waterloo ve vzoru pepita. Maturanti dostali kanára a bank se sunul do klína vítěze.

 

Studenti beze slova sbírali svoje svršky. Všem bylo jasné, že už radši půjdou spát. Nebylo potřeba to komentovat. Narazili na intelekt, na který v žádném případě nemají. A bylo až s podivem, že se takový talent upíjí zrovna tady - v Dianě. 

 

“Nic si z toho nedělejte, hoši. Za všechny ty roky se v tomhle pajzlu objevil jen jedinej frajer, co mi dokázal dát mat,” pokusil se je povzbudit doktor Výravec.

 

Bez reakce.

 

To, co udělal v následujícím okamžiku, ovšem vyrazilo dech všem kromě otrlé barmanky.

 

Ztěžka vstal, pročísl v dlani štůsek vyhraných bankovek a přistoupil k tomu jedinému frajerovi, co mu kdy dal mat. “Allons, Femme fatale!” zašeptal a celých pět tisíc nasoukal do magicky blikajícího otvoru výherního automatu.

“Šach-auto-mat,” dodal ještě a pokřižoval se.