Heil člověk!

Člověk je bezesporu přemnožený druh. Jako „druhistovi“ (což je něco jako rasista, jenom se nejedná o nadřazenou rasu, nýbrž o nadřazený druh) mi to přemnožení nijak zvlášť nevadí. Naopak, jsem hrdý na to, co lidstvo dokázalo. Skoro půlka lidstva kolem mě to ale nejspíš má nějak jinak a přeje svému druhu jen to nejhorší. Ale o tom později.

V přírodě je to nějak takhle: Každá populace má někde nad sebou jakousi laťku, která určuje, jak velké množství jedinců může přežít, aniž by vyčerpali zdroje. Jakmile třeba takoví králíci, žáby nebo makakové tuto laťku přelezou, čeká je většinou částečné vymírání. Neuživí se, pozabíjejí se navzájem anebo je sejme nějaká epidemie. Je to prostě křivka, kterou příroda udržuje základní rovnováhu.

Bohužel pro planetu je tu jeden druh, který se této zákonitosti vzpírá. Když má totiž tu pomyslnou laťku už už nad hlavou, dokáže udělat jeden takový nefér trik. Prostě tu laťku vezme a posune si ji o něco výš. Ten druh je člověk. A ten trik, o kterém mluvím, to jsou inovace.

 

Populace králíků vs. populace lišek. Zdroj: http://riebecca.blogspot.com/

Model je pořád stejný. Pravěké lidstvo by zřejmě bylo obětí laťkového ping pongu, kdyby se stále spoléhalo jen na sběr a lov. To jsou zdroje, které prostě mohou dojít. Přišla proto inovace: zemědělství. Laťka pro velikost populace, která může přežít na určitém území, letěla nahoru. A pak zavlažování a domestifikace a pak lepší nástroje a ještě lepší nástroje a pak medicína a potom stroje a dopravní prostředky, elektronika a lety do kosmu a všechno možný - až jsme tam, kde jsme. Planeta promine.  

Vývoj lidské populace od roku 10 000 před Kristem, zdroj: http://econosystemics.com/ 

Jednoho napadne, že to ale určitě budou zase ty naše inovace, které nás dřív nebo později doběhnou a zničíme se sami. Vymlátíme se jak nukleární opice. To je možné. A bude to pořádná párty. Na druhou stranu je tady kromě těch technologických ještě jiný typ inovací. Je tu humanismus, demokracie, vzdělávací systém, civilizovanost a s ní i odpor k násilí. Kéž nejsme jen pravěcí lidé s nukleárním tlačítkem.

Součástí té civilizovanosti je podle mě i to, že si člověk uvědomuje svůj vlastní příběh. Za co všechno vlastně vděčí inovacím, chcete-li vědě. Je důležité nebrat pokrok jako samozřejmost a nechat se občas fascinovat tím, že myčka nádobí, mobil nebo třeba počítačová tomografie nejsou jen nějaké magické věcičky, které prostě nějak zázrakem fungují, ale že to jsou výsledky stovek generací inovátorů, kteří promyšleně a cíleně posouvali vědomosti dál a dál.

To by nás mělo naplňovat určitým typem sebevědomí a důvěry v ověřenou strategii. Jsou to hlavně inovace, co nám umožňuje dál se udržitelně přemnožovat. A třeba budeme i tak chytří, že si při tom nezničíme planetu.

No nic. Tento článek vlastně neměl být o mém naivním enviromentalismu ani o příliš optimistickém antropocentrismu. Vlastně měl být o očkování. O strašně trapném ignorantství lidí, kteří ho a priori odmítají, protože nevěří inovacím.