David, já a vana
Můj přítel David má dobrodružného ducha a spoustu starých známých u filmu. Když jsme se toho léta rozhodli, že si pro legraci a pro čirou radost z tvorby natočíme krátkometrážní amatérský film, zajiskřilo se mu v očích a povídá: “Pošli mi pár svých povídek, já něco vyberu a ty to předěláš do scénáře. Já to pak budu produkovat.”
Jak kázal, tak se stalo. Z pěti dodaných textů si vybral pragmaticky ten, jenž nevyžadoval žádná velká produkční kouzla. “Výbuchů nula, džunglí nula, létajících vlaků nula,” liboval si David.
Krátká povídka ze života kulturistů v jedné zapadlé posilovně sice neměla příběh, úvod, stať ani závěr, ale to spravilo pár hodin v holešovické hospodě hned vedle místního klubu judistů. Tam jsem po pár pivech na torzo námětu narouboval lovestory a závěrečné poučení. To měla divákům při svém hlubokomyslném kázání v kostele sdělit nově dopsaná postava kněze. Za stěnou se chlapci házeli na žíněnky, kimona se trhala, kosti se lámaly - a já u piva čím dál zřetelněji rýsoval příběh o lásce, o steroidech a o problémech s erekcí.
“Mně se to líbí, začíná to mít všechno,” pochválil David o pár týdnů později šestou přepracovanou verzi scénáře. A to přesto, že si ani po dvacátém přečtení nebyl schopný zapamatovat, která postava je kulturista Drtikol a která jeho sukničkářský trenér Ludvík.
“Teď bych s tím zajel za mým starým známým, Milošem Kohoutem. Znáš ho, ne?”
“Ne.”
“Kámo, Miloš Kohout je legenda. Točil se Svěrákem Tmavomodrej svět. Ten nadělal na filmech hromadu hracholusků. Kousek za Příbramí žije v maringotce, kolem stádo mustangů. Prostě americkej sen! Ten ti poradí, jak to ještě vyšperkovat. Jak tam přidat trošku tý filmový řeči.”
“Taky tam znám jednoho, co má Mustanga na operák. Všude s tím frajeří a přitom ve čtyřiceti ještě bydlí u rodičů,” podotkl jsem kriticky.
„Ne, Martine, Miloš Kohout má živý koně! Je ve vatě. Dělal kameru na hollywoodskejch trhácích. On ví, kudy běží zajíc.”
„Co je to za blbost?“
„To neřeš. Zítra vezmeme moje auto a vyrazíme za nim. Dáme si u něj kafe, přečte si ten tvůj scénář a poradí ti, co a jak. Po pravdě řečeno, už jsem mu to vlastně poslal. Očekává nás.“
„A co ti na ten scénář řekl?“
„Nemohl si vzpomenout, kdo vlastně jsem. Jenom povidal, že jsem čurák.“
„Výborný. Aspoň si na tebe nakonec vzpomenul.“
V sobotu v deset dopoledne mě David podle domluvy vyzvednul svým kabrioletem. Nasedl jsem do postaršího stříbrného Mercedesu, gumy zapískaly a my se vydali směr Příbram. Přes rámus dvoulitrového motoru a svist větru v uších jsme na sebe s Davidem hulákali:
„Počítá s náma teda?“
„Jo jo, psal jsem mu.“
„A odpověděl ti?“
„Psal něco o stromech. Vůbec jsem to nepochopil.“
„Cože?“
„Počkej, tady to mám: Píše… Davide, přátelství je jako strom.“
„Co tím myslel?“
„Co já vím? Je to umělec. Ale věř mi, Martine, na filmy je to ten nejlepší, kdo ti poradí. Dělal i na Koljovi.“
V tom jsme vjeli do křižovatky a tak tak, že jsme nesmetli dítě, jež se chystalo vejít na zebru.
“Červená, vole!” zaječel jsem. Jenže lehce ezoterický milovník rychlých aut David zůstal v klidu.
“Červená je jenom stav duše,” řekl a přidal.
Krajina ubíhala mnohem rychleji, než dovolovalo svislé dopravní značení, a tak jsme se brzy dostali na dohled Příbrami. Tam jsme do navigace zadali souřadnice parcely, kde měl prý mistr Kohout maringotku a stádo koní.
„Co říká soudružka?“
„Že máš jet ještě tady asi kilometr po hlavní a pak doprava. Je to cesta úplně do lesa.“
„A napsal ti něco k tomu našemu scénáři?“
„Neboj, všechno se dozvíš, Martine.“
„Tady asi? Hele kůň!“
„Hele maringotka! A támhle ten s tím břichem a westernovým kloboukem - to je Miloš!“
David prudce zabočil na štěrkový plácek před dřevěnou maringotkou. Když padl prach, rozložitý muž v holínkách a rybářské vestě si založil ruce. Beze slova na nás přísně hleděl. Kolem jeho nohou poskakoval pes neurčitého plemene a vesele vrtěl ocasem. První promluvil David, který se mezitím hbitě vyhoupnul z auta.
„Nazdár, dědku! Tak jsme tady!“
„To seš ty? Co tady votravuješ po deseti letech, ty čuráku?“
„Tohle je Martin… Pan režisér Miloš Kohout,“ nenechal se David rozhodit a šermoval mezi námi rukama, jako když se představuje státní návštěva.
„Dobrý den,“ zahuhlal jsem nesměle.
„Nazdar.“
David se sehnul na sedačku kabrioletu pro černou kabelu, ze které povytáhnul nadité desky, v nichž měl pečlivě vytištěné a podtrhané podklady k filmu:
„My jsme se teda přišli s tebou poradit o tom našem projektu. Teď jsme dokončili crowdfundingovou kampaň a ladíme to.“
„No nevadí, tak pojďte se mnou, když už jste tady. Tady po cestě dolů,“ mávnul režisér rukou směrem k polní cestě.
Jeho pozemek se od silnice, u níž stála maringotka, mírně svažoval až po několika stovkách metrů končil potokem a lesem. Do šířky se táhla skoro nekonečná louka. Vlevo se proti slunci v prkenné ohradě páslo několik svalnatých koní. Po pár krocích se před námi za horizontem svahu objevila hrubá stavba velkého rodinného domu.
David v bílých teniskách klopýtavě nadbíhal mistru Kohoutovi a mával deskami, po kterých vesele chňapal režisérův pes. Div, že se Davidovi pokaždé podařilo s lejstry ucuknout.
„Takže Martin vlastně by jen potřeboval trošku poradit s tou filmovou řečí,“ vysvětloval překotně a já přikyvoval.
„Tenhle pozemek tady až k tomu lesu je můj. Pojďte tady to podlezte,“ konstatoval pan Kohout a nadzvednul kládu, jež byla součástí provizorního plotu kolem rozbahněného staveniště.
„A pozdravuje tě Petr! Ten Petr, víš, jak s náma dělal taky?“ pokoušel se David toho dobrého muže alespoň něčím zaujmout. Ale marně. Režisér dál vedl monolog.
„Ale Ivana se na mě vysrala a dcera tady taky nechce bydlet, tak to tady mám teď celý pro sebe. Ringo, nečmuchej tady! Bacha na to bláto, chlapci.“
„Aha, no to je dobrý,“ hlesl David.
„Ne, to je na píču,“ střetli se konečně očima.
To už jsme došli k domu. Byl to opravdový palác. Zatím jen cihla a beton, ale už teď bylo jasné, že tady někdo utratil balík peněz a nechal tu litry potu. Stáli jsme přímo před budoucím obřím francouzským oknem, nad kterým se v prvním patře na dvou sloupech nesla západně orientovaná terasa. Kolem domu stály na paletách chaoticky vržené kostky ještě nerozbalených stavebních materiálů od cihel až po izolaci. Pes začal močit na rýč zaražený v hromadě kypré navážky.
Ani teď se David nevzdával: „Kdybys chtěl, tak ti pošleme trailer, abys věděl, jakej tam máme setting a tak.“
„Chlapi, tak jsme tady. Tohle bude chtít ještě samozřejmě omítnout a dodělat okna, podlahy a podobně…“ rozmáchl se režisér ve všeobjímajícím gestu.
„To máte veliký teda,“ zaklonil jsem hlavu.
„Chrám svatýho Víta je proti tomu trafostanice. Tady máte rukavice,“ odpověděl hřmotný umělec a hodil po nás dva páry ošoupaných ochranných pomůcek. David jen tak tak chytil, aniž by mu zároveň z rukou vypadly dokumenty, které stále úspěšně hájil před dotírajícím psem.
„Hele Miloši… Můžu si tady odložit desky někde?“ otázal se uprostřed piruety.
„Hoď to klidně tady,” pokynul směrem k hrubému betonovému soklu, který se měl nejspíš v budoucnu stát základem plotu.
Nato jsme vešli otvorem pro francouzské okno do rozlehlé místnosti v přízemí. Chystaný loft zatím zel prázdnotou, jen přímo v jeho středu stála na čtyřech lvích nožkách rozměrná litinová vana.
“Hoši, každej vezměte tu vanu z jedný strany. Ta půjde do patra. Tam chtěla mít Ivana, já nevim proč, druhou koupelnu s vanou. Ringo, nech to!“ rozkřikl se na psa, jemuž se podařilo vydrápat předníma nohama na betonový hranol, kam si David před momentem odložil své drahocenné desky. Pes okamžitě poslechl a nechal olizování scénáře.
„Ringo! To jsou moje desky, víš! Hehe, no ták,“ chlácholil David poslušné zvíře a sehnul se k vaně, abychom ji na tři zvedli. Pes situaci využil a začal mu vděčně olizovat tvář.
„Ringo! Mazej, nebo tě nakopu!“ švihnul pan Kohout nohou.
Pak jsme břemeno s námahou nadzvedli. David se po prvních nejistých krocích funivě ohlédl na mistra Kohouta: „A teda ten film bude se odehrávat jakoby v posilovně… hlavně.“
„Počkej, já tady rozsvítím. Tady po schodech nahoru. Opatrně.“
„To je těžký jak hovado, Miloši,“ supěl David, když jsme konečně překonali horní hranu schodiště a náklad ztěžka položili. Oba jsme se prolamovali v kříži a masírovali si záda.
„Dobrý, tady to nechte. Prosimtě, Davide, a vemte ještě támhle ty tvárnice a nanoste je k tomu oknu,“ úkoloval nás dál umělec a my mlčky plnili jeho přání. Po sedmnácté tvárnici jsem se osmělil a oslovil ho: „Jak dlouho tam nahoře žijete? V tý maringotce?“
„Co jsem se vrátil z Ameriky. To už je tak osm let. Stavím tady barák pro Ivanu a pro dceru. Ale serou na mě.“
„Máte to tady pěkný. Ten výhled. Ty kopce,“ pokračoval jsem, zatímco se o mě zezadu tlapama opřel Ringo a divoce vrtěl ocasem.
„Ringo! Nech toho! Pardon. Je to hormonální hovado. Za půl roku mně tady nadělal ve vesnici dvacet sedm štěňat. Améérickýý psisko, no. Úplnej debil.“
„Ten je čistokrevnej?“ podrbal jsem ho mezi ušima.
„No jasně. Po otci čistokrevnej americkej staford a po matce čistokrevnej russel teriér.“
„Tak. Ještě něco Miloši?“ přišoural se k nám očividně zničený David a pokoušel se oprášit si latexové dekorace na kalhotech.
„Jo, vemte, ještě támhle ty hadry. Hodíme je do stoupy,“ vzpomněl si pan domácí.
David ale na hadry už neměl náladu a odněkud vytáhl pomačkané a poslintané desky: „A Miloši, ten scénář jsem ti takhle přivezl i vytištěnej. Říkal jsem si, že tady nebudeš mít tiskárnu, asi.“
„To všechno přijde do stoupy,“ minul ho pan Kohout bez povšimnutí a prstem vyjmenovával nejrůznější stavební rum a kdejaké odpadky, jež se povalovaly po podlaze.
„Tohle tam chcete taky?“ nadzvedl jsem potrhané montérky.
„Všechno, hoši. Všechno do stoupy.“
Když jsme dokončili úklid staveniště, pan režisér Kohout si nás spokojeně prohlížel a zeptal se, jestli bychom si u něj v maringotce nedali přece jen jednu vynikající kávu, než pojedeme.
Schlíple jsme po jeho boku vyšlapali kopec k cestě, kde nás vpustil do titěrného prostoru svého dočasného bydliště. Uvnitř bylo útulně a prakticky zařízené. Skoro každý centimetr čtvereční byl nějak využitý. Miniaturní umyvadlo, zavěšené poličky, důmyslně skryté úložné prostory a velké množství různých dekorací, obrazů či sošek. Celé maringotce pak vévodil nádherný pákový kávovar s malým bojlerem a budíkem ukazujícím jeho tlak vyvedený celý v narůžovělé mosazi.
Miloš Kohout nás usadil do červeně kostkované lavice pod okýnkem. Z police sňal sklenici zavařených okurek, které nám hodlal nabídnout.
„Ježiši, to utahoval nějakej černoch. Na, zkus to, Davide,“ vrhnul po nás zavařovačku.
„Pěkná maringotka. To máte tady útulný. Ty sošky, to jste dělal sám?“ zeptal jsem se zatímco David zápasil s víčkem.
„To dělal Bruce Willis.“
„Aha.“
Sklenice konečně povolila a maringotkou to hlasitě pšouklo.
„Na, Miloši, tady to máš. Promiň, tady mi asi ukápl lák,“ omlouval se propocený David.
„To nevadí. Jaký si dáte to kafe?“
„Já tedy asi malý presso. Nebo ristretto nebo jak se to správně má říkat,“ přihlásil jsem se.
„Malý presso neexistuje. Espresso je malý kafe. Italové tomu říkají cordo. Já taky jiný nepiju.“
„To máte ale krásnej stroj na to. To musíte takhle ručně tlakovat tou pákou, že jo?“
„To je La Pavoni. Já kafe z ničeho jinýho nepiju. Chcete to silný?“
„Miloši, a jak se ti líbil ten začátek v tom kostele?“ vlomil se do rozhovoru David a poklepal na scénář, který mezi tím vyložil na stůl.
„Ten začátek byl dobrej, ale ten kostel bych úplně přeskočil.“
„Můžu cukr?“ rozhlédl jsem se dokola, abych objevil cukřenku.
„Na to zapomeň. Žádnej cukr, žádný mlíko, žádnej rum, žádný sračky do kafe…“
Poslušně jsem přikývl a se zájmem jsem se zahleděl na malé kresby, které visely na stěně za mnou. Ve vysoké trávě na nich dováděli divocí koně. „Ty obrazy jsou super. To jsou asi ty vaše koně, že?“
„Ne, to jsou koně Clinta Eastwooda.“
„Aha.“
V tom přede mnou přistál titěrný šálek s několika mililitry voňavé husté kávy. Pan Kohout dal ruku v bok a sledoval moji reakci. Napil jsem se toho horkého hořkého nápoje. Byl vynikající.
„Vynikající káva,“ uznal jsem po pravdě.
„To je La Pavoni.“ kývnul a servíroval i pro Davida.
Ten místo poděkování zabodl prst do první stránky scénáře a vypálil další dotaz: „Dobře, ale jak bys teda jinak udělal ten začátek, Miloši?“
„Já myslím, ten začátek je dobrej, ale ten kostel bych přeskočil a šel rovnou na věc. A pak tady ta pasáž,“ otáčel chvilku před se Davidem stránky scénáře a po chvíli pokračoval: „…Film prostě není rozhlasová hra. Tady to musíš udělat nějak jinak, než to tady všechno doslovně oslit.“
„Vidíš Martine, jak jsem ti říkal, tady to musíš vyprávět obrazem. Viď, Miloši?“ zaradoval se David.
„Tady ta část vůbec nevím… o čem to je? To bych taky vyhodil,“ našel režisér až na konci scénáře konečně pasáž, kterou hledal a tázavě se na mě podíval.
„To je… jakoby o přátelství,“ odtušil jsem.
„Tak do toho bych se vůbec nepouštěl. …Přátelství je jako strom.“
„Proč jako strom, Miloši?„
„Protože, když do něj sekáš sekerou, tak zemře, Davide.“
“A teda celkově, co si myslíte o tom scénáři?“ nevydržel jsem s otázkou, která mě na jazyku pálila čím dál víc.
„Že bych to netočil.“
Příspěvky